neděle 13. srpna 2017

#52doodles2017 9. a 10.

31.7. - 6.8.

Instagram nespolupracoval a obrázek jsem nahrávala nadvakrát. Podruhé jsem zapomněla rozmazat text, ale ani to nevadí, protože se z toho stejně nedá nic dozvědět. 

Zase mi nevyšel velkolepý výtvarný projekt. O co méně jsem toho však nakreslila, o to víc jsem napsala. Měla jsem spoustu myšlenek a takové zvláštní emoce, které jsem neuměla říct (asi proto, že se říkat ani nemají). Byly pěkné a myslím, že se mi je povedlo zachytit na fotkách, které jsem vyfotila v sobotu večer. Já je tam vidím, protože vím, jaké byly, ostatní tam ty stejné asi neuvidí, ale třeba jo (to se nedozvíme, protože se neříkají).
Koukala jsem na youtube, asi víc než jindy. Pouštím si to jako kulisu, protože nemám televizi, a tady se dá najít spousta zajímavých věcí. Tak jsem objevila jsem Overall Adventures (protože mám ráda videa o psaní a vylepšování deníků a je to má oblíbená záliba) a Living big in a tiny house. Jsou to takové hezké a pozitivní věci, které mě uklidňují a nějakým způsobem inspirují a těší, přestože nemají mnoho společného. Nebo možná mají. Záleží, jak se na to dívám. Nějaké ty zvláštní emoce vznikly z toho. Taky jsem četla jednu  opravdu pěknou fanfikci (kterou si nechám pro sebe; některý věci se vážně radši neříkají), z té ty emoce taky vznikaly. Doufám, že dopadne tak, jak myslím.
V neděli večer jsem se rozhodla bojovat proti nedělnímu pocitu tím, že jsem si upekla koláč k snídani a ještě jsem vytáhla DDRko, čímž jsem nedělní pocit vyděsila tak dokonale, že jsem zapomněla, že je neděle a zítra je práce a šla jsem spát až o půl dvanácté.

7.8.-13.8.


Tento týden se choval opačně než minulý: začal velmi dobře a hezky, a pak se přes pracovní krizi, ze které jsem však ani moc vyplašená nebyla, a krátký záchvěv lepších časů v sobotu přehoupl k neděli a dvěma zubním pohotovostem. Ten den bych nejradši vymazala z časoprostoru. Chtěla jsem k tomuhle bídnému pokusu s voskovkami a samolepkami vytvořit ještě něco trochu hezčího, ale v tom zdravotním stavu jsem to nedokázala. Přála bych si, aby mě zítra už nic nebolelo, abych mohla na tenhle den zapomenout a abych si mohla jít sednou pod svoji borovici a něco tam vytvářet nebo si číst, aspoň na chvilku.

sobota 12. srpna 2017

Papírový svět

Psaní deníků doprovází můj život už spoustu let. Myslím, že to bylo snad ve třetí nebo čtvrté třídě, kdy mi máma koupila hezký starorůžový sešit v tvrdých deskách, ze kterého po krátkém přemýšlení, co s ním, vznikl můj první, naivně dětský deník. Na něj navázaly další v podobném duchu, pak rádoby autentický a dost trapný deník z Bradavic, sešity, ve kterých jsem se rozplývala nad idoly z mých oblíbených seriálů. Z té doby se mi nedochovalo nic, možná naštěstí.
Asi od třeťáku do konce roku 2012 to už bylo takové rozumnější až rozumné, záleželo mi na tom, co píšu i do čeho píšu, a tuhle sbírku mám schovanou v krabici u rodičů na půdě (stále jsem líná to přesunout domů).


Pak přišlo období, kdy jsem nepsala nic, a pak období, kdy jsem se snažila papírový deník nahradit blogem. Blogování je fajn, jenže jsem brzy zjistila, že na blog nelze napsat všechno, a že je pro mě důležité si psaním rovnat všechny svoje myšlenky, i ty temné a hluboké. Nějakou dobu tuto funkci zastávaly různé notýsky, takové ty kapesní, kam jsem tohle zaznamenávala, kdykoli mě něco napadlo, ale pořád to nebylo úplně ono.
K psaní deníku jako takovému jsem se vrátila loni na konci srpna, zanedlouho to bude zrovna rok. Od té doby se to stalo mojí oblíbenou činností, která mi mockrát pomohla a velmi mě těší, a tak jsem se rozhodla se v tom trochu povrtat a ukázat lidem, aspoň částečně.


Tento sešit jsem si koupila minulý rok v květnu, na Světě knihy u stánku Peter Pauper Pressu. Dlouho mi pak bylo líto do něj psát, abych jej nezničila svým čmáráním. Dřív jsem s tímhle problémem docela bojovala, za poslední rok se mi to však povedlo překonat. Právě v srpnu jsem pak někde viděla fotku hezkého deníku s obrázky, fotkami, citáty a sušenými květy, koupila jsem si hezké bombičkové pero a rozhodla jsem se, že si vytvořím něco podobného.


Značnou část toho deníku tvoří právě spousta citátů, hezkých slov a psychologických faktů, které mě v té době velmi zajímaly. Vůbec se mi však nedařilo mít to tak pěkné jako na těch obrázcích na Tumlru, a to mě docela trápilo. Brzy jsem však přišla na to, že je to vlastně úplně jedno, že je to můj deník a že bude pěkný právě tím, že bude jiný a osobitý. Brzy jsem si vytvořila takový styl, který držím pořád: nějaký text, moje myšlenky, mezitím citát, zajímavost, úryvek z knihy a sem tam nějaký obrázek, vlaková jízdenka nebo lístek z kina a podobné vzpomínky.


Nebo koláže; vlastně jsem si ani nepamatovala, že jsem takovou pěknou vytvořila hned na začátku, a nevím, proč jsem to nedělala častěji. Teď jsem se jimi začala zabývat víc, hlavně v příštím deníku, ale ten je ještě budoucností.


Občas ty deníky zpětně procházím, jen tak jimi listuju, a často objevím strašně zajímavé a hezké věci, které bych jinak už zapomněla.



Spolu s říjnem loni začaly taky moje duševní krize, které se táhly dlouho a dlouho. Strašně jsem chtěla vypadnout, koupit si tu rozpadlou chatu u lesa, odstěhovat se tam a bydlet sama, moci si dělat věci po svém a nemuset se ohlížet na někoho dalšího, protože tohle u nás bohužel moc nefunguje. Nefunguje to o moc lépe ani teď, a já mám pořád občas chuť se na to vykašlat a udělat to.
Tenkrát jsem relaxovala kreslením dřevěných domečků v lese. Mohla bych to zkusit znovu.


Na podzim jsem si hodně oblíbila pávy, a tak, když jsem popsala sešit s kvítky, udělala jsem si radost a koupila jsem si tento krásný, od stejné značky jako ten první. V tomhle už se moje duševní krize rozvíjely víc; zajímavé ale je, že když jsem to zpětně četla, většinu těch problémů, o kterých tam píšu, si už nepamatuju.


Kromě špatných myšlenek jsou tam však i pěkné vzpomínky. Tahle je na AkiCon, což byla milá akce, kterou jsem chtěla zažít, a taky jsem si vyzkoušela cosplay a jela jsem poprvé metrem, navíc sama a taky mělo výluku a já se toho strašně bála, ale mnohem horším problémem se ukázalo být obchodní centrum Chodov. I tak to byl moc příjemný den a já jsem se nemohla dočkat příštího roku. Příští rok je teď a já jsem zjistila, že mi to asi stačilo vidět jednou, nebo že letos dám prostě přednost něčemu jinému.


Nevím už, jak tahle situace vznikla, ale stalo se to, že jsem v jednu chvíli měla ve sprše šampony poskládané do půlkruhu, a nějak jsem si toho všimla a připadalo mi to zvláštní. No, a pak mě napadl ten název a zdál se mi tak geniální, že jsem si jej musela poznamenat.
Ty hvězdičkové samolepky jsem ulovila v Kiku a byly boží. Měla jsem si jich koupit víc.


Do mojí sbírky citátů se dostal i tento výrok mé kamarádky, který tenkrát napsala na blog a mě nějak osobně oslovil a na chvíli mi pomohl. Je to další věc, o které bych už neměla tušení, kdybych si jí nenapsala.


Nástupce pana páva pocházel z Amazonu. Líbilo se mi, že má ty obyčejné hnědé desky a chtěla jsem je nějak vyzdobit, jenže pak se mi začal líbit tak, jak je, a nainstalovala jsem tam jenom tu stužku na zavazání. Byl mým společníkem od začátku prosince asi do konce února a byl mi takový bližší než sešity s krásnými deskami. V prosinci se bohužel moje duševní krize zhoršily, a tak je v něm spousta textu a málo obrázků.


Tento úryvek jsem si opsala z nějakého blogu, a bohužel už vůbec nevím, který to byl. Někdy nějaký potkám, projdu jej a třeba se mi i líbí, jenže pak na něj pozapomenu, nebo si k němu prostě nevytvořím potřebný vztah. Byl to asi jeden z těch případů.


Je tam také několik stran vzpomínek na střední školu, na věci, na které si už vzpomenu jen velmi zřídka, ale ráda. Nakreslila jsem si k tomu klatovskou Bílou věž, poblíž které byl takový krásný kostel, a na ten jsem radši chodila koukat místo toho, abych třeba šla se spolužáky na pivo. Ten kostel mi byl bližší.


Do toho obyčejného hnědého sešitu jsem taky začala kreslit obrázky do 52doodles2017. Tento patří k mým nejmilejším, i když jaro bylo nakonec úplně jiné, než jak jsem o něm snila, a dokonce jsem tenkrát ani nevěděla, že si nechám ostříhat vlasy. To zvířátko z Hildy bych ale pořád chtěla.


Po sešitu s Malým princem jsem toužila od chvíle, kdy jsem se ke psaní deníků vrátila. Koupila jsem si jen v rámci povánočních nákupů v plzeňském Kanzelsbergeru. Strašně jsem se těšila, až do něj začnu psát, velmi brzy ale přišlo zklamání. Měl takový divný formát a ještě divnější stránky, takové klouzavé a tenké, a vůbec se mi do něj nepsalo dobře. Časem jsem do něj přestala i kreslit a zapisovat citáty a takové věci, protože jsem v tom divném prostředí ty hezké věci nechtěla. Pořídila jsem si na to jiný sešit, obyčejný čistý blok z Tigeru. Překvapuje mě, že jsem jej vůbec vydržela popsat až do konce. Možná to byla trochu předzvěst toho, co v něm bude zapsáno: ocitly se v něm totiž moje nejhorší zimní a jarní krize a všechny ty špatné věci, co se mi staly v červnu.


Než jsem do něj začala psát, nakreslila jsem si tam takovou pěknou ilustraci. Je to to nejpěknější, co v tom sešitu je, a "Those who don't believe in magic will never find it" se stalo takovým mým heslem.


Taky jsem si tam nalepila další svůj oblíbený obrázek z 52 doodles, a jsou tam zaznamenané i ty hezké květnové dny, které jsem z většiny trávila čtením a kreslením v lese, a dva víkendy s čarodějnicemi. Aspoň to díky těm věcem nehodím do kamen, což by byla škoda, protože je to zvenčí pěkný sešit.


V poslední třetině června jsem chudáka Malého prince konečně mohla odložit a vystřídal jej můj krásný letní, "prázdninový" parťák, kterého jsem objevila jednoho dne úplně náhodou ve vietnamské tržnici. (Sledovači mého instagramu už jej znají z 52 doodles.) Dala jsem mu přednost před mým vysněným malinovým Leuchtturmem, který jsem si koupila k narozeninám, protože se mi vzhledově víc hodil k létu. Měla bych se k milým asijským spoluobčanům zajít mrknout zase, protože tohle byl za osmdesát korun nejlepší a překvapivě kvalitní úlovek. Miluju jej ze všech nejvíc, hrozně si ho hýčkám a trápí mě, že už mi v něm nezbývá moc volných stránek.


Zjistila jsem, že se mi špatně začíná psát nový zápis vlevo. Nevím, jestli to nějak souvisí s tím, že píšu pravou, nebo jestli je to nějaká divná úchylka, ale vlevo to prostě není ono. A tak začínám vpravo a ty volné stránky zaplňuji obrázky a tím ostatním. Tento epicky vyvedený citát se mi teď už ani tolik nelíbí. I to se může stát.


Motýlic letos bylo dost málo, a tak jsem jim aspoň věnovala stránku (vůbec to nevypadá tak, jak jsem chtěla, ale i tak je to docela pěkný, a o tom to celý je). Na druhé straně je informace o počasí spolu s vodovkovou ilustrací, protože mi to nebe nešlo večer vyfotit a chtěla jsem si to pamatovat.


Na návštěvě u kamarádky jsem na cestu dostala takový dobrý čaj a obal od něj jsem si nalepila k ostatním vzpomínkám na ten víkend. Vím, že až si to jednou budu zpětně prohlížet, vzpomenu si díky tomu na spoustu hezkých drobností. Tohle se mi na téhle deníkové činnosti líbí nejvíc; že si díky tomu víc pamatuju a nemám tolik pocit, že mi život utíká mezi prsty. Spoustě lidí se to zdá jako pitomá a dětinská zábava, ale tak to není. Nebo možná je, ale mně je to už jedno. Protože v konečném důsledku je vlastně zbytečná kterákoli činnost a nejde o nic jiného, než aby měl člověk prostě radost.


Tady jsem ventilovala své nadšení ze Spiderkluka, rozstříhala jsem časopis, který jsem si koupila v rozverné náladě na pražském nádraží, protože už mě nebavilo číst knihu, kterou jsem měla na cestu, a využila jsem vylisovanou modrou hortenzii, kterou jsem šlohla na jedné zahradě a těch kvítků jsem měla snad padesát (snad neshnijou). Byla to zábavná činnost a cítila jsem se mladší, což se v mém už docela hodí.

Byla bych ráda, kdyby mi můj letní deník vydržel až do konce srpna, ale se svým tempem tomu příliš nevěřím. Malinově červený Leuchtturm, který jsem už trošičku vytunila, aby nebyl tak strašidelně prázdný, se už jistě těší, až přijde jeho čas. Doufám, že to bude dobrý čas, a že nedopadne jako jeho kolega. A už teď jsem zvědavá, jaký bude jeho nástupce.

čtvrtek 10. srpna 2017

Srpnový soundtrack

O své oblíbené písničky se nedělím příliš ráda: mám strach, že se lidem nebudou líbit tak, jak bych chtěla, nebo že v nich neuvidí ty správné věci, a to je mi pak líto. Řekla jsem si ale, že přece neuvidím, jak se na ně budou tvářit internetoví lidé, a že když se jim nebudou líbit, vůbec mi to nemusí říkat.
Se začátkem srpna se ke mně nastěhovala taková zvláštní, hezká, jakoby předpodzimní nálada, a rychle se tu zabydlela, což mě těší, protože ji mám ráda a chci si jí nechat. Spolu s ní jsem objevila několik zajímavých věcí, ze kterých jsem nadšená, včetně hudby. Začala jsem poslouchat takové zvláštní styly, které někteří možná znají a zvláštní jim nepřipadají, ovšem já jsem je nikdy předtím neposlouchala, a moc se mi líbí.
A když jsem z něčeho nadšená, potřebuju, aby o tom všichni věděli.



Možná je trochu ironické, že jsem na tuhle písničku narazila zrovna v době, kdy jsem dlouze a hluboce přemýšlela o romantických vztazích a tom, jestli jsou v dnešní době ještě potřeba. Je to taková dlouhá a složitá a tajná úvaha, kterou jsem popsala asi pět stránek v deníku a stejně jsem nedospěla k žádnému závěru, ani k tomu, jak bych to chtěla pro sebe, ale to jsem někde úplně jinde, než mám být. Ta písnička je každopádně taková hezoučká, příjemná, pozitivní a letní.


Od Lumineers jsem několik let znala jen takové to "Ho hey", které jednu dobu hrálo ze všech rádií tak moc, až jsem si k němu vypěstovala averzi. Taky proto jsem od nich nic cíleně nevyhledávala. Ovšem tady Ofélie je vážně pěkná. (Ofélie jako jméno se mi taky moc líbí. Moji simíci vždycky měli kočku Ofélii, a jednou jsem tak pojmenovala i kotě, které jsme dostali, ale táta ji pak přejmenoval na Jitušku.)


Tento song jsem objevila už loni v létě, takže je to takový flashback, teď mi tu však hrál hodně často. Hodí se k mé současné náladě a taky mi to minulé léto trochu připomíná. Hlavně cestu vlakem z Přelouče domů na konci srpna; pamatuju si, že jsem sledovala, jak už je den výrazně kratší a měla jsem nostalgickou náladu, přestože bylo strašné vedro, které konec léta vůbec nepřipomínalo.
Mám takový nepochopitelný sklon snažit se o to, aby bylo léto co nejpodobnější předchozímu létu, bylo-li to předchozí léto dostatečně fajn. Pokoušela jsem se o to i letos, než mi došlo, že od minulého léta se stala spousta věcí a já jsem příliš jiný člověk na to, aby to mohlo být výrazněji podobné. Nemůžu říct, že mě to trochu nemrzí. Zároveň s tím nemůžu nic dělat, a tak jsem ten fakt přijala a léto si užívám a líbí se mi. Je velmi originální. Občas mě napadne, jaké to asi bude za rok.


Můj současný top favorit. Hrozně mi připomíná jeden příběh, který teď čtu. Poslala jsem jej i autorce toho příběhu, dřív, než mi to zase začalo připadat blbý, a potěšila jsem tak jí i několik set lidí z tumblru. Moc jsem si to neuvědomovala, protože Tumblr je takový jiný vesmír a ti lidi tam mi připadají víc abstraktní než třeba lidi z instagramu (internet je zvláštní místo). Celé pondělí jsem ale měla strašně dobrou náladu; možná se ke mně dostala pozitivní energie plynoucí z té události a mně díky tomu bylo tak dobře. Na sílu myšlenky hodně věřím, ale asi s tím neumím moc zacházet.


Everytime it blows my mind like dust in sunlight looks like falling stars...
Je to takový trochu kýč. Takový hodně pohodový a hodně letní kýč, a takové mám ráda. Zalíbilo se mi to hned u těch prvních slov, protože přesně takové kravinky, jako je prach ve slunečním světle, mě fascinují a je mi to tím takové blízké.