neděle 17. září 2017

#52doodles2017 13., 14. a 15. (a další povídání o životě)

Možná už to takhle budu dělat pořád, že z tadytěch obrázků budu vytvářet takové deníčkové články, pokud bude co říct. A že teď je. Jsou to věci takového ne zrovna veselého charakteru, jenomže i z takových věcí se skládá život. A život je fascinující.






neděle 10. září 2017

Soundtrack na září

Pár týdnů jsem měla takové jalové hudební období. Poslouchala jsem pořád něco, ať už na Spotify, na Youtube, nebo v rádiu, jenže to tak jenom hrálo, dělalo to nějaký zvuk, ale nic z toho mě výrazněji nezaujalo. Možná mi nějak špatně fungovaly uši nebo místa v mozku, která poznávají, jestli je ta písnička skvělá nebo ne, protože během posledního týdne se mi jich zalíbilo docela hodně. A o skvělé písničky se potřebuju podělit, i když mám často pocit, že je ostatní lidi neocení tolik jako já. Tohle už jsem určitě říkala u srpnového soundtracku, že? Tak, kdybyste náhodou zapomněli.



První dvě skladby jsou ještě takovým zbytkem léta. Myslím, že jsem je už někdy někde sdílela, ale to je jedno. Ta první bylo oblíbenou součástí mého soundtracku na výpravy za lovením ufounů. Připomíná mi pole s obilím, zapadající slunce, které i tak ještě hodně hřálo, zpocené vlasy pod kšiltovkou, to, jak ty večery voněly a jak jsem šlapala do pedálů a rozhlížela jsem se po kopcích a lesích a svět se s tou hudbou zdál jiný a možná trochu hezčí. Slyšela jsem ji jedno ráno v Rakousku, kdy jsem se vzbudila brzy a kreslila jsem si v kuchyni a poslouchala jsem písničky, co mám v telefonu, a uvědomila jsem si, že ty večery už jsou daleko a jsou z nich už jenom vzpomínky. Nerada říkám jenom, protože jsou to moc hezké a mému srdci drahé vzpomínky a já jsem ráda, že je mám, i když už je nemůžu prožívat.
Tu druhou jsem koncem července zaslechla v reklamě a vzpomněla jsem si tak na Vampire Weekend. Tuhle skupinu jsem obvykle nejvíc poslouchala právě v září, s příchodem podzimu, letos jsem s ní však strávila už tu polovinu léta a od té doby se mi to ani trochu neohrálo, z čehož mám radost, protože mě ta jejich hudba zvláštně uklidňuje.





Na alt-J jsem přišla náhodou skrze Left hand free. Slyšela jsem ji ve filmu a dlouho jsem měla za to, že je stará; zněla mi jako nějaká pecka ze sedmdesátých let. Až nedávno jsem přišla na to, že stará vůbec není, a že ti týpci produkují hudbu od téhle docela odlišnou, zajímavou a krásnou. Dejte si čas a podívejte se i na ty videoklipy, protože to je kus umění. A zkuste prozkoumat i jejich další písničky, pokud je vám tenhle druh hudby blízký. Já jsem tím momentálně uchvácena a fascinována a připadá mi, že se to k téhle části roku nesmírně hodí.


Existenci tohoto počinu jsem letmo zaregistrovala už někdy během léta, nevěnovala jsem mu však žádnou pozornost. Byla prostě další věc, kterou až příliš často hraje většina rádiových stanic. Když jsem však před třemi týdny byla přemístěna na jiné pracoviště, zjistila jsem, že mi rádio v telefonu zase chytá moji oblíbenou německou stanici, která právě písničky tak často neopakuje, občas hraje i zajímavé kousky a trochu si tím oživuju němčinu. Tak jsem si tohohle konečně pořádně všimla, a jsem za to moc ráda. Trochu mi připomíná moje léto, a asi právě proto se mi tak líbí.


Stejným způsobem jsem přišla i na tohle. Není to tak dávno, co bych na takovou písničku nadávala s tím, že je to utahaný cajdák a hrůza. Jenže minulý pátek najednou přišel podzim, celý den pršelo, odpoledne jsem seděla v práci a byla jsem po celém týdnu už utahaná a z té náhlé změny počasí trochu smutná, když tuhle písničku pustili do rádia. Zalíbila se mi ta melodie, tak jsem se zaposlouchala a bylo mi z ní tak nějak dobře. Až pak jsem zjistila, že ji zpívá tenhle hoch z té bývalé pochybné formace. Poslouchala jsem pak celé to jeho album a poslouchalo se to dobře, a mě docela potěšilo, že mu to takhle jde.


Andrew McMahon in the Wilderness ke mně přišel šťastnou a trochu osudovou náhodou s písničkou Fire Escape, která byla v minulém soundtracku a která se díky několika faktorům stala velmi blízkou mému srdci. Pak jsem objevila tady Cecilii; k té jsem si sice nevypěstovala takový citový vztah, ale asi i díky té spojitosti s tou první ji poslouchám velice ráda. 


The Underdog jsem chtěla zařadit už do předchozího hudebního výběru, a netuším, proč jsem to neudělala, když jí tak ráda poslouchám. Možná jsem ji předtím ještě neposlouchala tolik ráda. Dělala mi společnost při dobrodružných výpravách v posledních horkých dnech, které byly spíš klidné než dobrodružné, protože léto už bylo staré. Původně jsem ji taky slyšela ve filmu. Takové písničky mívám radši, i když se mi třeba líbí samy o sobě, protože mi připomínají ten film, nebo třeba seriál.

pátek 8. září 2017

Čtyři dny v Rakousku

Nepatřím mezi velké dobrodruhy. Tedy, dobrodružství mám ráda, ale taková ta malá, ta, která se dají zažít pár kroků za domem a kterých si lidé obyčejně nevšímají/nedokáží je ocenit/pošklebují se nad nimi/všechny možnosti jsou správné. Vrcholem mého cestovatelství je pár časně podzimních dnů strávených v nějakém evropském státě, a ani to se neobejde bez úvah, že se mi nikam vlastně hrozně nechce, i když se mi tam nakonec líbí. Jsem v tomhle, podobně jako v mnoha dalších věcech, asi trochu takzvaně divná, ale na nešvary společnosti jsem si sem stěžovat nepřišla.
Přišla jsem povyprávět o svých skromných zážitcích, které jsem nasbírala v rakouských Korutanech u jezera Wörthersee a podělit se o kupu obrázků. Připravte si nápoj a svačinu; je toho mnoho a já jsem příliš líná psát to na části.

V pondělí ráno jsem vstala brzy a přistihla jsem se, že se už vlastně pomalu těším na cestu zpátky. Tyto myšlenky byly zaplašeny v momentě, kdy jsme překročili hranice s Německem, z Českého lesa se stal Bayerischer Wald, začala se měnit krajina a rostliny u cesty a cedule s německými názvy měst a vesnic a měla jsem tak co pozorovat. Po překročení hranic s Rakouskem jsem začala vyhlížet Alpy, a po projetí dlouhé řady tunelů tam najednou byly, jako by zrovna vyrostly ze země. Měla jsem tak postaráno o skvělé kino a cesta tam mi uběhla mnohem rychleji než cesta zpáteční, přestože to bývá naopak.


Asi hodinu a půl cesty od cíle jsme zastavili na oběd v jakémsi anonymním městečku (mám pocit, že mělo v názvu nějakou Marii). Zatímco jsme jedli překvapivě dobré obložené housky z benzinky, zkoumala jsem okolní krajinu, cítila jsem se dobrodružně a musela jsem udělat obrázek toho, co jsem viděla, i když na tom pro ostatní asi moc zajímavého nebude.


Na jihu Rakouska, jen pár desítek kilometrů od hranic se Slovinskem, to už působilo trochu středomořsky. Nádherně čisté a zdálky opravdu zářivě modré jezero bylo bez diskusí mnohem hezčí a příjemnější než loňské moře, a navíc mělo kolem ty hory, což dohromady vytváří scenérie, které vídáte na pohlednicích a stejně vám nepřipadají skutečné, a vlastně vám tak skoro nepřipadají ani v momentě, kdy stojíte přímo u nich a svým způsobem jste jejich součástí.


Městečkem Pörtschach am Wörthersee, které bylo mým přechodným domovem, zřejmě vedla nějaká hlavnější železniční trať, protože nějaký vlak tam jel každou chvilku, ať už to byl nákladní se dřevem nebo osobáky. Líbilo se mi sledovat, jak jezdí kolem jezera, asi proto, že na takový výjev nejsem zvyklá a připadal mi kouzelný a chtěla jsem tím vlakem aspoň kousek jet. Na část trati u jezera jsem viděla z balkonu našeho penzionového pokoje a ráda jsem odtamtud ty vlaky sledovala.


Náš penzion stál na božsky klidném místě v uličce s krkolomným názvem Pritschitzer Weg. Kousek dál byla obora s daňky, naproti bydlela trochu trhlá stará paní asi se třemi psy, které vodila po zahradě na vodítku a řvala na ně, sotva jednou štěkli, a Frau Allmaier, majitelka penzionu, vypadala, jako kdyby přišla z Příčné ulice a byla hrozně milá. Náš pokoj byl vlastně takový malý byt, ve kterém bych s klidem žila trvale, a co bylo nejlepší, měl malý balkon. Byl to takový ten typicky rakouský/německý dřevěný balkon ověšený muškáty a já jsem na něm strávila spoustu času.


V kuchyni byla spousta starého malovaného nádobí. Nejvíc jsem si zamilovala tenhle šáleček, dělala jsem si do něj kafe a včera ráno jsem jej s těžkým srdcem umyla a uložila do skříňky, odkud jsem jej vzala. Květovaný šáleček a balkon s muškáty mi z celé dovolené doma chybí nejvíc.


V úterý jsme měli v plánu vyrazit na nedalekou rozhlednu Pyramidenkogel, nejvyšší dřevěnou rozhlednu na světě, na kterou jsem také koukala z balkonu. Jenže úterní ráno bylo úplně podzimní a Pyramidenkogel se schoval do mlhy, jak vidíte, nebo spíš nevidíte na fotce. Z peřin se vyhrabal až kolem poledního, a tak jsme se vydali na cestu.


Pyramidenkogel je nejvyšší dřevěná rozhledna na světě. Celkově měří rovných sto metrů, nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce 70,56 metrů a vede k ní 441 schodů. Všechny jsem je vyšlapala, a i když jsem měla zato, že mi výšky nedělají větší problémy, tady se mi hlava místy dost motala. Za ten výhled to ale opravdu stálo.





Tam někde mezi domečky napravo od těch mořsky vypadajících ostrůvků se nacházel můj balkon.


Pod rozhlednou bydleli hobiti, jejich doupě však zrovna procházelo rekonstrukcí, a tak nebyli doma.


Chtěla jsem vyfotit alpské byliny, pak včelu, která na nich byla, a nakonec je z toho fotka květin a včely v letu.


V obchodě se suvenýry měli hromady věcí, jen velmi málo jich ovšem nějak zobrazovalo samotnou rozhlednu. Mohli jste si tam třeba koupit tašku se vzorem americké vlajky nebo tuhle s rozkošnými koťátky a třpytkovými detaily, na které je aspoň napsáno, odkud pochází. Rakušané mají někdy zvláštní smysl pro estetiku.


U potravinášřství Hofer, kam jsme se  procházkou vydali úterního večera doplnit zásoby, bylo políčko s mečíky a slunečnicemi, které jste si tam mohli sami nařezat. Na kraji pole byl stolek s kasičkou a nožíky na řezání květin a cedule s cenami a upozorněními včetně toho, že nezaplacené květiny přinesou do domu smůlu. V Rakousku a Německu ten koncept zřejmě dobře funguje, protože je to tam docela časté a viděla jsem takhle i políčko s dýněmi. Zdá se mi to takové milé a kdybych tam bydlela, koupila bych si kolo s košíkem a jezdila bych si po stezce kolem jezera pro květy, jako slečna, kterou jsem cestou viděla. Obávám se ale, že tady v Čechách by lidé na smůlu od nezaplacených květin nedbali a pole by zplundrovali, sotva by ty květiny začali kvést.


Na vjezdu do naší ulice byl tenhle strom, který vypadal, jako kdyby hlídal bránu do jiné dimenze.


Středa patřila výletu do parku Minimundus, který, jak už název napovídá, obsahuje množství zmenšenin slavných staveb a železničních tratí a podobných věcí. Tohle jsem vyfotila na zastávce pro svačinu, protože se mi líbil ten dům a ta ulička mi připomínala italské město, ve kterém je botanická zahrada André Hellera. Na té fotce nic z toho pořádně nevyniklo, ale líbí se mi. Je na nívidět takový všední život v příjezerním městečku.




Samotný park byl skvělý a stál i za to dost velké vstupné. Skutečně jsem měla pocit, že jsem za jedno odpoledne obešla svět, a svým způsobem tomu tak opravdu bylo.


Nepamatuju se, co to bylo za stavbu, ale ti maličcí budhové byli super.


Oranžový pan Donald taky nebyl doma.




Parní lokomotivě se skutečně kouřilo z komína a tohohle červeného vláčku mi bylo líto, protože se tak pomalu šinul z kopce a do kopce a hrozně skřípal.


Měli tam i Prager Altstädter Rathaus. Měla jsem za to, že jsem ji fotila víckrát, nakonec mám ale jenom tuhle šišatou fotku.



Jednou za nějaký časový úsek probíhala na modelu Cape Canaveral simulace startu rakety. Vesmírné věci jsem si nemohla nechat ujít!


Místní umělec Štefan Vrána mě upřímně rozesmál. Ne že bych se chtěla smát lidem; třeba ten pán hraje vážně hezky, ovšem ta dodávka byla prostě legrační.


Špičky těch skal v pozadí jsem sledovala z balkonu. Barvily se krásně do oranžova, když zapadalo slunce.



Po jezeře zrovna jela loď, kterou jsem se chtěla svézt, a zase mi to nevyšlo. Jezdit lodí mi asi není souzeno. U silnice vedly koleje a chvíli jsme pak jeli zároveň s alpským osobním vláčkem. A mezi tratí a jezerem byla cyklostezka. Často jsem si přála mít tam kolo, abych se mohla projet aspoň po našem břehu, tam a zpátky. Wörthersee je dlouhé skoro sedmnáct kilometrů, tak by mi to myslím stačilo. Jenže kolo jsem neměla, tak možná někdy příště. Tohle místo bylo tak pěkné, že je pravděpodobné, že se tam ještě někdy podíváme znovu.


Poslední večer na balkoně byl hezky slunečný a teplý, takže jsem tam vydržela až do tmy a ještě o chvilku déle, a byla bych tam klidně ještě déle, jenže venkovní lampička svítila moc slabě a mě by akorát bolely oči.


Zpáteční cesta byla příšerně dlouhá a ospalá a trochu smutná, a to ani ne kvůli tomu, že jedu domů. Zkoušela jsem fotit hory podél cesty. Tyhle dramatické a podmračené vypadaly, že by se v nich mohlo odehrávat něco strašidelného.

Čtyři cestovní dny mi úplně stačily. Byly méně akční, než jsem myslela, že budou, aspoň jsem si ale pořádně odpočala a utřídila si myšlenky, na které jsem asi potřebovala být daleko od domova a v tichu a klidu. Jak jsem říkala už na začátku, stačí mi malá dobrodružství, taková, která můžete zažít venku za vaším domem, tak jsem to na chvíli vyměnila za dřevěný balkon s muškáty.
Cestou jsem se začala těšit na svoje koně, což jsem doufala, že se stane, a tak jsem všechny radikální kroky, které mě předtím napadaly, zatím odložila. Nejspíš na ně stejně dojde, je ale dobré vyřešit jednu věc po druhé. Přesto jsem trochu smutná, protože to doma není tak, jak jsem si představovala, že to po dovolené bude, a připadá mi, že moje plány nemají smysl. Pokud si dobře vzpomínám, minulý rok jsem měla podobné duševní stavy, a to se mi ta dovolená ani tolik nelíbila. Nejspíš to bude jenom chtít chvilku na aklimatizaci a uklidnit se a věřit. Vidíte? Já bych nemohla nikam jet třeba na dva týdny. Jak by to vypadalo potom?
Aspoň jsem si zase víc uvědomila, že doma sice nejsou výhledy jako z pohlednic, ale stejně je to tady nejhezčí.





neděle 3. září 2017

Edge of winter

Měla jsem chuť podívat se na nějaký film. Deštivá sobota, ven se moc nechce, nikam se nespěchá, ideální podmínky. Provedla jsem tedy trochu průzkumu a dostala jsem se k tomuhle snímku, skrze to, že tam hraje Tom Holland. Ten chlapec je mi sympatický, dobře se na něj kouká, a, jednoduše popsáno výrazem jedné mojí kamarádky, je kute. Koukat na kute chlapce se v upršeném odpoledni zdálo být dobrým způsobem zábavy, a tak jsem se vrhla do shánění filmu, a nakonec vlastně bylo úplně jedno, jestli je tam někdo kute nebo ne.


Kanadsko-americký snímek z roku 2016 není nijak převratný zápletkou ani dějem. Matka, kterou mimochodem hraje Rachelle Lefevre alias zlá upírka z prvního Stmívání, doveze své dva syny na pár dnů k jejich biologickému otci. To je už na první pohled dost divný týpek, u kterého bych svoje děti nenechala ani půl hodiny (vlastně bych si je s ním v první řadě vůbec nevytvářela, ale oukej), a od začátku tušíte, že se tam stane nějaký kolosální průser. Tahle domněnka se potvrdí ve chvíli, kdy tatík rozhodne, že bude ohromná sranda vzít kluky uprostřed zimy do těch obrovských strašidelných severoamerických lesů, kde na nějakou civilizaci nenarazíte v okruhu několika desítek kilometrů. Pak už v podstatě jenom sledujete, jak se ten průser stává kolosálnějším a kolosálnějším, otci v hlavě praskají pojistky a bratři se z toho snaží nějak dostat.
I přes jistou předvídatelnost jsem ovšem koukala s očima přišpendlenýma k obrazovce a nepodívala jsem se ani na to, kolik mi z filmu ještě zbývá. Mohlo za to hezky vystupňované napětí a tíživá atmosféra, vytvořená záběry na zasněžené lesy podkreslené takovou zvláštní hudbou, ze které mi bylo docela úzko. Trochu mě zklamal konec; byl moc náhlý a trochu uspěchaný a vlastně se nic nevysvětlilo, ale nechat to na divákově představivosti byl možná nějaký umělecký záměr. Možná pak máte zůstat ještě chvíli nevěřícně hledět, přemýšlet, jestli je to jako fakt celý, a pak zvažovat možnosti, co se pak ještě mohlo dít.
Možná jsem příliš nenáročný divák, protože filmoví kritici na čsfd hodnotí tenhle film dost bídně, ovšem pravda je, že jejich hodnocení mi málokdy připadá odpovídající. Z mého pohledu je to přinejmenším rozhodně zajímavý film, který jsem si i přes pár zjevných nedostatků po všech stránkách užila a zpříjemnil mi příliš brzké podzimní odpoledne, a to je vlastně všechno co jsem od toho očekávala, a co vlastně očekávám od film obecně.
Tak kdybyste třeba někdy měli chuť na nějaký film a nevěděli, nač se podívat, můžete to třeba zkusit.
(Chtěla jsem přidat trailer, ale zjistila jsem, že toho prozrazuje víc, než by trailery na můj vkus měly.)

sobota 2. září 2017

Krasohled IV.

Na rozdíl od července uběhl srpen až příliš rychle. Jako by trval sotva dva týdny, ale událo se v něm věcí, které by se jindy děly během dvou měsíců. Nejspíš to s tou rychlostí mělo něco společného. Taky během něj zestárlo léto a poodešlo dál, ani ne tak navenek, jako spíš uvnitř, náladou. Na barevné listí, dýně a upršené dny se mi zdá ještě brzy; ještě bych chtěla pár teplých dnů a večerů venku, babí léto, které mám tolik ráda.
Tenhle článek jsem dávala dohromady během celého měsíce a dokončovala jsem jej v noci na přelomu prvního a druhého září, když jsem přijela domů z práce a v hlavě se mi nahromadilo tolik myšlenek, které mi nedovolily spát. Zapomněla jsem ale napsat nějaký úvod, a bez toho se mi ten článek zdál takový polovičatý a špatný. Naštěstí jsem si vzpomněla a napravila jsem to dřív, než si to někdo přečetl, tak snad už špatný není.

○ První srpnový týden byl zvláštní. Tak nějak v něm skončilo léto; ne venku, tam ani zdaleka ne, protože teploty v tu dobu přesahovaly třicítku, ale uvnitř mně. Letní euforii a touhu po dobrodružství vystřídala klidná, tichá, zamyšlená, trochu melancholická a veskrze spokojená nálada připomínající podzim. Uvědomila jsem si několik věcí, k něčemu jsem začala přistupovat jinak, a dosáhla jsem jakéhosi vnitřního míru. Netuším, jak je tenhle duševní stav odolný, mám však pocit, že do těch příšerných krizí existence už tolik padat nebudu. Ani v únoru, až bude pořád tma a zima a divně.

Přesvícené fotky proti slunci mají zvláštní kouzlo a ráda je vytvářím.

○ Druhý víkend v srpnu se konají Chodské slavnosti, kde jsem byla naposledy před dvěma lety, a tak jsem se dohodla s bratrem, že se tam letos podíváme znovu. Napadlo mě, že jsme docela nouzáci, když letos chodíme takhle do společnosti s bratrem, přestože máme oba partnery. Jenže, na druhou stranu, mohli bychom být nešťastní, že tam s námi jít nemůžou/nechtějí, a takhle je to fajn a všichni jsou spokojení. S bratrem jsme si byli vždycky hodně blízcí, protože ani jeden z nás neměl kamarády, takže jsme si tak nějak zbyli a nikdy nám to příliš nevadilo. Nevadilo nám to ani teď, a slavnosti jsme si užili víc než dobře. Prošli jsme si stánky (které sice letos byly dost bídné, ale aspoň jsem neutrácela), dali jsme si trdelník, svezli jsme se na dvou kolotočích (a při té příležitosti jsme nezávisle na sobě ve stejnou chvíli chytili jakýsi záchvat pouťové radosti, kdy jsme začali máchat rukama a vydávat pištivé zvuky a pak jsme se tomu hrozně smáli). U jednoho stánku jsem pak viděla deštníček s Kouzelnou beruškou a svojí nadšenou reakcí jsem rozesmála paní stánkařku. Moc kolemjdoucích volajících "Jé, Beruška!" myslím neviděla, a asi vůbec ne lidí mého věku. Beruška je jeden z mých oblíbených animáků. Sice není tak vymakaná jako třeba Gravity Falls (tomu se asi vymakaností beztak nic rovnat nemůže), ale je na ní cosi milého, co mě na tom baví.


Bídnost letošních stánků vyvážil tenhle drak, kterého u kašny vystavovali umělečtí kováři, a zároveň tam kovali další hezké věci.

○ Jedno úterý, bylo to po té neděli, kdy jsem málem umřela na bolest zubů, bylo krásné slunečné ráno a já jsem se z toho radovala víc než jindy, protože mě konečně nic nebolelo. Měla jsem chuť se jít projít, tak jsem si vzala koně a šla jsem do lesa. Zjistila jsem, že někdy je hrozně moc fajn se na to vykašlat a jen tak si společně vyjít, vykašlat se na ježdění a trávit s tím zvířetem čas jako s kamarádem. Tak jsme šly a kousek za vsí jsme potkaly tátu se psy, a zbytek procházky jsme šli všichni společně. Byla to moc pěkná procházka, a všechna zvířata byla evidentně spokojená. Později jsem tam šla ještě s druhým koněm a blízko u cesty jsem viděla lišku s liščetem. Lišky jsem vždycky vídala jen za tmy, takže to byl speciální zážitek.

Tento kouzelný obrázek koníka , který se jmenuje Sally, ale vůbec se jí tak neříká, vznikl asi dva dny po tom úterním ránu. V tom týdnu byla rána vůbec mimořádně hezká.

○ Po roce jsem si znovu koupila krém na ruce s vůní Buttermilk/Lemon. Nevím jestli to tak mají i ostatní, ale mám to tak, že některé vůně mám spojené s určitými obdobími nebo situacemi a protiví se mi používat je jindy, protože to působí hrozně nepatřičně. Kombinace podmáslí a citronu se může zdát  podivná a u krému na ruce zvlášť, voní ovšem opravdu moc hezky. Celý rok jsem se těšila, až si jej na konci srpna zase pořídím, protože přesně tohle období mi připomíná: večery na kraji lesa, kdy jsem četla záhadný deník, poslední srpnový víkend a pouť v Heřmanově Městci, jak jsem poprvé viděla moře a jak jsem začala psát svoje deníky a koukala jsem na Anatomii lži. V té vůni je k tomu všemu takový uklidňující pocit, asi taková ta pomalost končícího léta.
(Mají ho v dm drogerii asi za třicet korun, kdybyste chtěli. Taková žlutá tuba. Nějak se mi nechce fotit.)

○ Zhruba někdy v květnu, myslím, že to bylo v těch dnech, kdy z ničeho nic přišlo léto a měla jsem pár neplánovaných volných dnů, jsem si v lese našla jedno místo na čtení. To loňské bylo moc na očích a přestalo mi vyhovovat, a tak jsem o pár desítek metrů dál našla jiné, kde se mnohem lépe hnízdí a není na mě vidět. Od té doby jsem tam trávila docela hodně času, přečetla jsem tam pár knih a vznikla tam většina obrázků do 52doodles. V srpnu jsem tam však trávila víc času než předtím a chodila jsem tam i na dopolední kafe, když jsem měla odpolední směnu. Společnost mi tam dělali strakapoudi a pavouci a různý hmyz, který mi během těch měsíců nějak přestal vadit, sledovala jsem na stromech, jak postupuje léto, a vždycky mi tam bylo tak dobře a klidně a cítila jsem se pak tak jakoby nabitě. Možná tak některá místa fungují a možná mi to pomohlo s tím, co se odehrávalo uvnitř mojí duše. Je mi trochu líto, že tohle už moc dlouho možné nebude, věřím ale, že pár takových dnů ještě bude. (Jestli vám připadá, že jsem drbnutá, když si nosím do lesa pastelky a kafe a kreslím si pod stromem, někdy to taky zkuste, jestli se vám naskytne příležitost. Změní vám to život.)







neděle 27. srpna 2017

#52doodles2017 11. a 12. (a povídání o životě)

Uvažovala jsem nad tím, jestli mám napsat samotný článek o životě, o tom, co se mi v posledních týdnech děje a o tom, jak mě to ovlivňuje, bála jsem se však, že by to mohlo znít trochu smutně, a smutné věci tady tak úplně nechci, přestože i ty jsou součástí života. Pak mě napadlo, že by to vlastně mělo základ v příspěvcích do kreslící výzvy, a že to spojím, protože tak to smutné nebude. Obrázky z uplynulých dvou týdnů jsou totiž mí osobní favoriti a myslím, že je to z nich vidět; z toho prvního jistě je.

14.8. - 20.8.



Tento týden:
-pokoušela jsem se sehnat víc lacláčových věcí, bez úspěchu
-zato jsem sehnala spidermanský ponožky za osmdesát korun, který jsem si přála, ale netušila jsem, že existujou
-byla jsem se střihat a paní kadeřnice to trochu odflákla (aspoň to míň stálo)
-strávila jsem spoustu času pod svojí oblíbenou borovicí
-měla jsem hroznou radost z ohlasů na můj článek o denících (vidělo jej přes padesát lidí, teď už skoro osmdesát)
-chtěla jsem o tom říct někomu doma, ale myslím, že by to nedokázali ocenit
-zkusila jsem si vylepšit černý kafe troškou skořice a napsat dopis jedné z dlouhé řady mých oblíbených fiktivních postav; obojí bylo fajn a budu to dělat častěji
-v neděli jsem vstala o půl pátý, dala jsem si kafe a čokoládu a pustila jsem si Spidermana, za oknem vycházelo slunce a pak jsem šla na kolo a měla jsem pocit, že dokážu vyletět do vesmíru a zachránit svět
-v úterý jsem našla to bílé pírko; bylo na malém smrčku, jako by ho tam někdo položil, a měla jsem pocit, že je všechno tak, jak má, a bude to tak i dál, a taky jsem našla ten citát a zjistila jsem, že přesně vystihuje to, jak to se mnou teď je.
Za uplynulý rok se totiž stala spousta věcí, některé byly vidět, o některých jsem řekla a některé byly neviditelné. Už to mě postupně měnilo.  Největší zlom však nastal v posledních týdnech. Nebyl vidět, udál se uvnitř mně. Nevím, jestli to způsobil příchod srpna a podzimní nálady, ta spousta papíru, kterou jsem popsala a urovnala jsem si myšlenky, ty věci co jsem četla a viděla a slyšela, nebo všechno dohromady. Cosi ve mně zapadlo na správné místo a já konečně chápu ty věci, kterými jsem se dřív snažila utěšit. Nevím, jestli jsem já víc Já než dřív, určitě jsem se ale nikdy necítila tak dobře sama sebou. Nemyslím, že teď už budu vždycky jenom v pohodě; to nejde. Budu smutná a budu naštvaná a budu se cítit jako největší odpad vesmíru, ale už se tím nenechám pohltit a zašlapat.
Taky skončily moje malé letní prázdniny a bylo načase maličko dospět. Myslela jsem, že letošní léto bude stejné jako minulé, tak nějak jsem to k tomu směrovala a těšila jsem se na to. Jenže pak se právě všechno změnilo a léto vůbec nebylo jako to loňské. Moje malé prázdniny byly skvělé a plné překvapení a dobrodružství a úžasných nových věcí. Mám takový zdráhavý pocit, že bylo lepší než to minulé, a ten je zdráhavý právě proto, že je to můj aktuální pocit a o nic horší ani lepší to nebylo, jen hodně jiné. Některé věci nejde porovnávat. No, a dospělost v některých případech není úplně špatná věc. Někdy vám to ulehčí život, ale nesmí se to přehánět. Já jsem dospěla jen v některých věcech a ne moc hluboko.
Ty ponožky se Spidermanem budu hrdě nosit už napořád.

21.8. - 27.8.


Část čmáraniček, které jsem během týdne vytvořila ve svých denících. Ten s ptáčky mi do září nevydržel; nejspíš proto, že byl příliš letní a léto už není. Je čas vřesů a orosených pavučin a červených jeřabin a těžké vůně babího léta.
S novým deníkem se zatím snažím najít společnou řeč. Je krásný a příjemný a než jsem do něj začala psát, zkusila jsem jeden tip a sem tam jsem na některé stránky vytvořila malou koláž, aby nebyl tak strašidelně bílý a prázdný, až do něj začnu psát. I přesto je však takový jiný a zvyknout si asi chvilku potrvá. Taky zatím bohužel nebylo moc hezkých věcí, které bych v něm mohla uchovat, tedy až do dneška.
Tenhle týden jsem začala dělat jinou práci. Nešla jsem do úplně jiného zaměstnání, ale skoro mi to tak připadalo. Věděla jsem to už týden, takže jsem se na to mohla připravit, a i přes počáteční krizi jsem to zvládla velmi statečně, až jsem překvapovala sama sebe. Asi už jsem skutečně pochopila, jak to funguje, když se říká, že lidi jsou jako zrcadlo. Nebála jsem se jich, protože to jsou taky jen lidi a někdy se cítí špatně a někdy zase ne, a to, že jsou jiní než já, neznamená, že jsou zlí. Chovala jsem se slušně a ptala jsem se, na co jsem potřebovala, a oni se ke mně pak chovali stejně. Než jsem tam šla, měla jsem z lidí větší obavy než ze samotné práce, a nakonec to bylo skoro naopak, myslím ale, že i s tím druhým se zvládnu poprat.
Je to zvláštní; řeším teď celkově hodně věcí, od běžných všedních starostí, jako jsou objednání k zubaři, přes něco vážnějšího, až po těžké věci a rozhodnutí ohledně mé budoucnosti, a mohla bych z toho být psychicky naprosto rozložená. Byly doby, kdy by to tak bylo. Teď už nejsou. Teď je mi přes to všechno pořád dobře. Beru to tak, jak to je; že některé věci se prostě musí a že některé věci nejsou ani dobré, ani špatné, jenom správné.
Akorát teď vyhledávám samotu víc než obvykle a radši si povídám s cizími lidmi než se svými blízkými, jako třeba s paní se dvěma dlouhosrstými jezevčicemi, která tady byla na dovolené a byla stejně milá jako ti psíci. K tomu plním stránky zápisníků svým kostrbatým rukopisem a schovávám tam svoje pocity. Nahlas je řeknu, až na to bude správná doba.
Možná se tyhle skutečné věci zvládají líp, protože mají řešení. Ne jako bubáci v hlavě, ze kterých je člověku jenom zle. Ty už se mi snad povedlo úplně vyhnat. Nemyslím si, že se nikdy nevrátí, věřím ale, že už u mně nezůstanou tak dlouhou dobu, jako když tu byli naposledy.

Na závěr je dobré ocenit písničky, které mi v téhle době dělaly nejčastěji společnost. Kdyby nic jiného, ta první má aspoň moc pěkný klip. A ta druhá je taková jakoby z jiného vesmíru. A ta třetí ještě taková letní. Myslím, že je prostě potřebujete slyšet.









neděle 13. srpna 2017

#52doodles2017 9. a 10.

31.7. - 6.8.

Instagram nespolupracoval a obrázek jsem nahrávala nadvakrát. Podruhé jsem zapomněla rozmazat text, ale ani to nevadí, protože se z toho stejně nedá nic dozvědět. 

Zase mi nevyšel velkolepý výtvarný projekt. O co méně jsem toho však nakreslila, o to víc jsem napsala. Měla jsem spoustu myšlenek a takové zvláštní emoce, které jsem neuměla říct (asi proto, že se říkat ani nemají). Byly pěkné a myslím, že se mi je povedlo zachytit na fotkách, které jsem vyfotila v sobotu večer. Já je tam vidím, protože vím, jaké byly, ostatní tam ty stejné asi neuvidí, ale třeba jo (to se nedozvíme, protože se neříkají).
Koukala jsem na youtube, asi víc než jindy. Pouštím si to jako kulisu, protože nemám televizi, a tady se dá najít spousta zajímavých věcí. Tak jsem objevila jsem Overall Adventures (protože mám ráda videa o psaní a vylepšování deníků a je to má oblíbená záliba) a Living big in a tiny house. Jsou to takové hezké a pozitivní věci, které mě uklidňují a nějakým způsobem inspirují a těší, přestože nemají mnoho společného. Nebo možná mají. Záleží, jak se na to dívám. Nějaké ty zvláštní emoce vznikly z toho. Taky jsem četla jednu  opravdu pěknou fanfikci (kterou si nechám pro sebe; některý věci se vážně radši neříkají), z té ty emoce taky vznikaly. Doufám, že dopadne tak, jak myslím.
V neděli večer jsem se rozhodla bojovat proti nedělnímu pocitu tím, že jsem si upekla koláč k snídani a ještě jsem vytáhla DDRko, čímž jsem nedělní pocit vyděsila tak dokonale, že jsem zapomněla, že je neděle a zítra je práce a šla jsem spát až o půl dvanácté.

7.8.-13.8.


Tento týden se choval opačně než minulý: začal velmi dobře a hezky, a pak se přes pracovní krizi, ze které jsem však ani moc vyplašená nebyla, a krátký záchvěv lepších časů v sobotu přehoupl k neděli a dvěma zubním pohotovostem. Ten den bych nejradši vymazala z časoprostoru. Chtěla jsem k tomuhle bídnému pokusu s voskovkami a samolepkami vytvořit ještě něco trochu hezčího, ale v tom zdravotním stavu jsem to nedokázala. Přála bych si, aby mě zítra už nic nebolelo, abych mohla na tenhle den zapomenout a abych si mohla jít sednou pod svoji borovici a něco tam vytvářet nebo si číst, aspoň na chvilku.

sobota 12. srpna 2017

Papírový svět

Psaní deníků doprovází můj život už spoustu let. Myslím, že to bylo snad ve třetí nebo čtvrté třídě, kdy mi máma koupila hezký starorůžový sešit v tvrdých deskách, ze kterého po krátkém přemýšlení, co s ním, vznikl můj první, naivně dětský deník. Na něj navázaly další v podobném duchu, pak rádoby autentický a dost trapný deník z Bradavic, sešity, ve kterých jsem se rozplývala nad idoly z mých oblíbených seriálů. Z té doby se mi nedochovalo nic, možná naštěstí.
Asi od třeťáku do konce roku 2012 to už bylo takové rozumnější až rozumné, záleželo mi na tom, co píšu i do čeho píšu, a tuhle sbírku mám schovanou v krabici u rodičů na půdě (stále jsem líná to přesunout domů).


Pak přišlo období, kdy jsem nepsala nic, a pak období, kdy jsem se snažila papírový deník nahradit blogem. Blogování je fajn, jenže jsem brzy zjistila, že na blog nelze napsat všechno, a že je pro mě důležité si psaním rovnat všechny svoje myšlenky, i ty temné a hluboké. Nějakou dobu tuto funkci zastávaly různé notýsky, takové ty kapesní, kam jsem tohle zaznamenávala, kdykoli mě něco napadlo, ale pořád to nebylo úplně ono.
K psaní deníku jako takovému jsem se vrátila loni na konci srpna, zanedlouho to bude zrovna rok. Od té doby se to stalo mojí oblíbenou činností, která mi mockrát pomohla a velmi mě těší, a tak jsem se rozhodla se v tom trochu povrtat a ukázat lidem, aspoň částečně.


Tento sešit jsem si koupila minulý rok v květnu, na Světě knihy u stánku Peter Pauper Pressu. Dlouho mi pak bylo líto do něj psát, abych jej nezničila svým čmáráním. Dřív jsem s tímhle problémem docela bojovala, za poslední rok se mi to však povedlo překonat. Právě v srpnu jsem pak někde viděla fotku hezkého deníku s obrázky, fotkami, citáty a sušenými květy, koupila jsem si hezké bombičkové pero a rozhodla jsem se, že si vytvořím něco podobného.


Značnou část toho deníku tvoří právě spousta citátů, hezkých slov a psychologických faktů, které mě v té době velmi zajímaly. Vůbec se mi však nedařilo mít to tak pěkné jako na těch obrázcích na Tumlru, a to mě docela trápilo. Brzy jsem však přišla na to, že je to vlastně úplně jedno, že je to můj deník a že bude pěkný právě tím, že bude jiný a osobitý. Brzy jsem si vytvořila takový styl, který držím pořád: nějaký text, moje myšlenky, mezitím citát, zajímavost, úryvek z knihy a sem tam nějaký obrázek, vlaková jízdenka nebo lístek z kina a podobné vzpomínky.


Nebo koláže; vlastně jsem si ani nepamatovala, že jsem takovou pěknou vytvořila hned na začátku, a nevím, proč jsem to nedělala častěji. Teď jsem se jimi začala zabývat víc, hlavně v příštím deníku, ale ten je ještě budoucností.


Občas ty deníky zpětně procházím, jen tak jimi listuju, a často objevím strašně zajímavé a hezké věci, které bych jinak už zapomněla.



Spolu s říjnem loni začaly taky moje duševní krize, které se táhly dlouho a dlouho. Strašně jsem chtěla vypadnout, koupit si tu rozpadlou chatu u lesa, odstěhovat se tam a bydlet sama, moci si dělat věci po svém a nemuset se ohlížet na někoho dalšího, protože tohle u nás bohužel moc nefunguje. Nefunguje to o moc lépe ani teď, a já mám pořád občas chuť se na to vykašlat a udělat to.
Tenkrát jsem relaxovala kreslením dřevěných domečků v lese. Mohla bych to zkusit znovu.


Na podzim jsem si hodně oblíbila pávy, a tak, když jsem popsala sešit s kvítky, udělala jsem si radost a koupila jsem si tento krásný, od stejné značky jako ten první. V tomhle už se moje duševní krize rozvíjely víc; zajímavé ale je, že když jsem to zpětně četla, většinu těch problémů, o kterých tam píšu, si už nepamatuju.


Kromě špatných myšlenek jsou tam však i pěkné vzpomínky. Tahle je na AkiCon, což byla milá akce, kterou jsem chtěla zažít, a taky jsem si vyzkoušela cosplay a jela jsem poprvé metrem, navíc sama a taky mělo výluku a já se toho strašně bála, ale mnohem horším problémem se ukázalo být obchodní centrum Chodov. I tak to byl moc příjemný den a já jsem se nemohla dočkat příštího roku. Příští rok je teď a já jsem zjistila, že mi to asi stačilo vidět jednou, nebo že letos dám prostě přednost něčemu jinému.


Nevím už, jak tahle situace vznikla, ale stalo se to, že jsem v jednu chvíli měla ve sprše šampony poskládané do půlkruhu, a nějak jsem si toho všimla a připadalo mi to zvláštní. No, a pak mě napadl ten název a zdál se mi tak geniální, že jsem si jej musela poznamenat.
Ty hvězdičkové samolepky jsem ulovila v Kiku a byly boží. Měla jsem si jich koupit víc.


Do mojí sbírky citátů se dostal i tento výrok mé kamarádky, který tenkrát napsala na blog a mě nějak osobně oslovil a na chvíli mi pomohl. Je to další věc, o které bych už neměla tušení, kdybych si jí nenapsala.


Nástupce pana páva pocházel z Amazonu. Líbilo se mi, že má ty obyčejné hnědé desky a chtěla jsem je nějak vyzdobit, jenže pak se mi začal líbit tak, jak je, a nainstalovala jsem tam jenom tu stužku na zavazání. Byl mým společníkem od začátku prosince asi do konce února a byl mi takový bližší než sešity s krásnými deskami. V prosinci se bohužel moje duševní krize zhoršily, a tak je v něm spousta textu a málo obrázků.


Tento úryvek jsem si opsala z nějakého blogu, a bohužel už vůbec nevím, který to byl. Někdy nějaký potkám, projdu jej a třeba se mi i líbí, jenže pak na něj pozapomenu, nebo si k němu prostě nevytvořím potřebný vztah. Byl to asi jeden z těch případů.


Je tam také několik stran vzpomínek na střední školu, na věci, na které si už vzpomenu jen velmi zřídka, ale ráda. Nakreslila jsem si k tomu klatovskou Bílou věž, poblíž které byl takový krásný kostel, a na ten jsem radši chodila koukat místo toho, abych třeba šla se spolužáky na pivo. Ten kostel mi byl bližší.


Do toho obyčejného hnědého sešitu jsem taky začala kreslit obrázky do 52doodles2017. Tento patří k mým nejmilejším, i když jaro bylo nakonec úplně jiné, než jak jsem o něm snila, a dokonce jsem tenkrát ani nevěděla, že si nechám ostříhat vlasy. To zvířátko z Hildy bych ale pořád chtěla.


Po sešitu s Malým princem jsem toužila od chvíle, kdy jsem se ke psaní deníků vrátila. Koupila jsem si jen v rámci povánočních nákupů v plzeňském Kanzelsbergeru. Strašně jsem se těšila, až do něj začnu psát, velmi brzy ale přišlo zklamání. Měl takový divný formát a ještě divnější stránky, takové klouzavé a tenké, a vůbec se mi do něj nepsalo dobře. Časem jsem do něj přestala i kreslit a zapisovat citáty a takové věci, protože jsem v tom divném prostředí ty hezké věci nechtěla. Pořídila jsem si na to jiný sešit, obyčejný čistý blok z Tigeru. Překvapuje mě, že jsem jej vůbec vydržela popsat až do konce. Možná to byla trochu předzvěst toho, co v něm bude zapsáno: ocitly se v něm totiž moje nejhorší zimní a jarní krize a všechny ty špatné věci, co se mi staly v červnu.


Než jsem do něj začala psát, nakreslila jsem si tam takovou pěknou ilustraci. Je to to nejpěknější, co v tom sešitu je, a "Those who don't believe in magic will never find it" se stalo takovým mým heslem.


Taky jsem si tam nalepila další svůj oblíbený obrázek z 52 doodles, a jsou tam zaznamenané i ty hezké květnové dny, které jsem z většiny trávila čtením a kreslením v lese, a dva víkendy s čarodějnicemi. Aspoň to díky těm věcem nehodím do kamen, což by byla škoda, protože je to zvenčí pěkný sešit.


V poslední třetině června jsem chudáka Malého prince konečně mohla odložit a vystřídal jej můj krásný letní, "prázdninový" parťák, kterého jsem objevila jednoho dne úplně náhodou ve vietnamské tržnici. (Sledovači mého instagramu už jej znají z 52 doodles.) Dala jsem mu přednost před mým vysněným malinovým Leuchtturmem, který jsem si koupila k narozeninám, protože se mi vzhledově víc hodil k létu. Měla bych se k milým asijským spoluobčanům zajít mrknout zase, protože tohle byl za osmdesát korun nejlepší a překvapivě kvalitní úlovek. Miluju jej ze všech nejvíc, hrozně si ho hýčkám a trápí mě, že už mi v něm nezbývá moc volných stránek.


Zjistila jsem, že se mi špatně začíná psát nový zápis vlevo. Nevím, jestli to nějak souvisí s tím, že píšu pravou, nebo jestli je to nějaká divná úchylka, ale vlevo to prostě není ono. A tak začínám vpravo a ty volné stránky zaplňuji obrázky a tím ostatním. Tento epicky vyvedený citát se mi teď už ani tolik nelíbí. I to se může stát.


Motýlic letos bylo dost málo, a tak jsem jim aspoň věnovala stránku (vůbec to nevypadá tak, jak jsem chtěla, ale i tak je to docela pěkný, a o tom to celý je). Na druhé straně je informace o počasí spolu s vodovkovou ilustrací, protože mi to nebe nešlo večer vyfotit a chtěla jsem si to pamatovat.


Na návštěvě u kamarádky jsem na cestu dostala takový dobrý čaj a obal od něj jsem si nalepila k ostatním vzpomínkám na ten víkend. Vím, že až si to jednou budu zpětně prohlížet, vzpomenu si díky tomu na spoustu hezkých drobností. Tohle se mi na téhle deníkové činnosti líbí nejvíc; že si díky tomu víc pamatuju a nemám tolik pocit, že mi život utíká mezi prsty. Spoustě lidí se to zdá jako pitomá a dětinská zábava, ale tak to není. Nebo možná je, ale mně je to už jedno. Protože v konečném důsledku je vlastně zbytečná kterákoli činnost a nejde o nic jiného, než aby měl člověk prostě radost.


Tady jsem ventilovala své nadšení ze Spiderkluka, rozstříhala jsem časopis, který jsem si koupila v rozverné náladě na pražském nádraží, protože už mě nebavilo číst knihu, kterou jsem měla na cestu, a využila jsem vylisovanou modrou hortenzii, kterou jsem šlohla na jedné zahradě a těch kvítků jsem měla snad padesát (snad neshnijou). Byla to zábavná činnost a cítila jsem se mladší, což se v mém už docela hodí.

Byla bych ráda, kdyby mi můj letní deník vydržel až do konce srpna, ale se svým tempem tomu příliš nevěřím. Malinově červený Leuchtturm, který jsem už trošičku vytunila, aby nebyl tak strašidelně prázdný, se už jistě těší, až přijde jeho čas. Doufám, že to bude dobrý čas, a že nedopadne jako jeho kolega. A už teď jsem zvědavá, jaký bude jeho nástupce.