pondělí 26. června 2017

#52doodles2017 3.

Povedlo se mi navázat spolupráci se skomírajícím notebookem, a tak můžu přidat svoje umělecké dílo pro právě uplynulý týden, Přestože si nejsem jistá, jestli má úplně smysl přidávat to i sem, už se mi nechce přerušovat, co jsem začala, a měla bych špatný pocit, i kdyby za to přerušení mohlo selhání techniky.

Tak tedy:
V pondělí jsem ještě plakala pro bílého koníka. V úterý jsem oslavila dvacáté páté narozeniny a cítila jsem se méně dospěle než kdy předtím. Přepadlo mě ohromné těšení se na konec léta, začátek podzimu a jeho hezkou barevnou část, sotva začalo oficiální léto. Brzy jej vystřídala ta správná letní nálada, ta, která chce sbírat borůvky, toulat se po lesích a zabývat se různými záhadami (a kdybych teď viděla to ufo, co jsem viděla v zimě, jistě bych mě tolik nevyděsilo). Víkend obsáhl maličké letní prázdniny, ačkoli utekl dost rychle, zvlášť když uvážím, jak brzy jsem vstávala. Byl však natolik fajn a měla jsem z něj tak dobrou náladu, že mi ani příliš nevadilo, že skončil.



Song of the week (většinou mám nějaký):




úterý 20. června 2017

Čarodějnická návštěva a trocha narozenin

O víkendu jsem měla návštěvu. Bylo to poprvé snad někdy od šestý třídy, co jsem měla doma někoho na přespání, a přestože mě to lehce znervózňovalo, bylo to moc fajn a nejradši bych podobné návštěvy opakovala pokaždé, když budu na víkend sama doma. Navíc vesmír asi tušil, proč nemá vyjít původně zamýšlený červencový termín, protože takový milý víkend s kamarádkami rozptýlil můj smutek a přivedl mě na jiné myšlenky.

Bylo zvláštní, že jsem to teď nebyla já, kdo musel několik hodin cestovat vlaky. Za sobotní dopoledne jsem ještě stihla spoustu věcí a jediná cesta, kterou jsem musela podniknout, bylo patnáct minut autem do Domažlic, kde jsem na nádraží vyzvedla Saku Hanu s Larou. Po příjezdu domů a poněkud dramatickém přivítání se psy mých rodičů jsme si trochu zahrály na Prostřeno: zatímco jsem připravovala oběd, holky okukovaly mojí knihovnu a Lara si okamžitě zamilovala gauč, který po zbytek svého pobytu prohlásila za svůj a dokonce na něm i přespala.


Tahle fotka se mi líbí, Hnědouš tam tak oddaně hledí. :D (fotila Hana)

Po obědě jsme u našich vyzvedly Hnědouše a vyrazily jsme na Zelenovské rybníky. Pěšky jsem tam nešla už několik let, nikde jsme však nezabloudily, hezky jsme se prošly (i když doma jsme byly rády, že se můžeme svalit na židli) a přálo nám i počasí.
Měla jsem obavy, aby nevznikla chvíle, kdy nebudeme vědět, co dál dělat, a několik týdnů jsem pro ten případ vymýšlela, kam by se ještě dalo jít a co tam podnikat. Moje obavy však byly zbytečné, protože po příchodu z výpravy jsme se navečeřely, zavřely koňomutky, vyšly jsme si ještě na jednu krátkou procházku do lesa, mezitím jsme probraly všechno možné u čaje a kafe a později paprikových čipsů a najednou bylo jedenáct večer a čas jít spát.




V neděli jsme se hned po snídani vydaly na další výpravu, tentokrát nedaleké jeskyně Salka, kde jsem taky nebyla už asi pět let a pořád jsem si pamatovala cestu. Na zpáteční cestě jsme sledovaly dravce, který lovil myši nad posečenou loukou dost blízko od nás a byl krásný. V identifikaci jsme dokázaly říct jen to, že to určitě není káně, a nakonec se ukázalo, že to byl luňák červený. Ani jsem netušila, že tady žijí. Cestou domů jsme se ještě stihly podívat na jednu paseku, kde rostou hotové lány náprstníků.
Doma na nás čekaly lívance s jahodami od naší máti, a chvíli po obědě přišel čas odjezdu. Když jsem se vrátila z Domažlic už sama, najednou jsem nevěděla, čeho se chytit, a ani se mi do ničeho pořádně nechtělo, později odpoledne ale bylo potřeba jít něco dělat ke koním, tak to přešlo, a večer jsme pak ještě grilovali.
Byl to moc příjemný víkend, takový klidný a prázdninový.


Dneska slavím dvacáté páté narozeniny. Připadá mi k nevíře, že už jsou tolikáté, protože mám pocit, že jsem se duševně zasekla někde v sedmnácti a to, jak to se mnou v tomhle věku je, se dost výrazně rozchází s mými dávnými představami o dospělosti. Jenže teď už vím, že věk není tak důležitý, jak jsem myslela, a že ještě vůbec není na nic pozdě. Od jistého věku jsou na narozeninách stejně nejlepší dárky. Letos jsem opět dostala krásné věci, a nejlepší je, že ještě nejsou všechny, takže se mám pořád na co těšit.¨
Od Saku jsem dostala nálož unicornů sestávající z hrníčku, maličké a roztomilé kasičky a nažehlovaček, kterým by to moc slušelo na riflové bundě, kterou nemám, ale teď mám aspoň záminku nějakou sehnat.
Od Hany jsem dostala knihu o vystřihovánkách, která má trochu zavádějící název, tužku, která má na konci kapsli se semínky a po vypsání jí lze zasadit a vypěstovat si tymián, svíčku a kafe (svíčka, kafe a hrnek nikdy nejsou blbý dárky, takových věcí totiž nikdy není dost), hvězdičkovou dekorační pásku a bambusovou zvonkohru, o kterou jsem si sice sama řekla, ale nečekala jsem, že bude tak moc boží a dokonce se sovou.
A od bratra jsem dostala takovou tu roztomilou knížečku s citáty o sourozencích a nese titul Pro nejlepší sestru na světe, což mi lichotí.

Na oslavování dnes nebudou podmínky; na odpoledne jdu do práce a je až strašidelné vedro, hlavní však je, že se mám v rámci možností fajn. Koneckonců jsem to už svým způsobem oslavila přes víkend, takže jsem úplně spokojená.

pátek 16. června 2017

#52doodles2017 2.

Příliš nevím, co k tomuto týdnu říct. Rozdělala jsem několik věcí, skoro žádnou jsem nedokončila a asi už nedokončím. V práci jsem vlastně skoro odpočívala a doma jsme si dělali starosti o bílého koníka, které pak vyřešil svým odchodem na věčné pastviny (příští týden ho nakreslím, na památku). Dneska jsem hodně truhlila; smutku se musí dovolit, aby se prožil, potom může odejít. Zítra mi přijedou čarodějnice, tak už smutná nebudu. Docela se mi líbí, že to tentokrát nejsem já, kdo bude cestovat vlakem přes půl republiky. 
Snad nebudu mizerná hostitelka. :D


středa 14. června 2017

Krasohled I.

Podobných rubrik různých názvů je v blogovém vesmíru spousta. Takových těch, ve kterých autor vypráví o hezkých drobnostech, které zažil za určité časové období. Nemám ponětí, kdo s tím začal, takže nevím, koho kopíruju, jistě ale vím, že mě tento typ článků moc baví číst a že doufám, že se najdou lidé, které bude bavit číst ty moje.
Svoji rubriku o hezkých příhodách jsem pojmenovala po takové té věci, ve které jsou nasypaná barevná sklíčka a když se do ní podíváte, vytváří to zajímavé obrazce (a kterou nemám a kterou potřebuju, díky Santo).
Nečekejte, že to bude mít nějaký řád.

• Jsem neskutečně ráda za tohle pozdně jarní/časně letní počasí a užívám si to přímo úměrně tomu, jak moc jsem se na tuhle část roku těšila. Hodně času trávím v lese. Až docela nedávno jsem si pořádně uvědomila, jak krásně a čarovně tady je, a jsem vděčná za to, že tady žiju. Ráda si chodím do lesa číst nebo kreslit; sbalím si do batůžku pití, tužky a propisky, pastelky, knížku, sešit na psaní a sešit na kreslení, usadím se někam pod strom, tam se rozhodnu, co budu dělat a chvíli tam tak jsem (trochu si tím plním svůj sen být jako ta slečna z Čarodějky Kiki, která žila v lese a malovala obrazy). Poslouchám u toho ptačí zpěv a snažím se přijít na to, který z ptáků vydává který zvuk. A vždycky, když se takhle někde usadím, dřív nebo později se poblíž objeví strakapoud. Strakapoudi jsou fascinující a krásní a jsem šťastná, že jsou z nás kámoši.


V knize Továrna na sny jsou kouzelný ilustrace.

• Jeden večer o víkendu jsem ještě šla kousek do lesa. Jedno místo tam ještě bylo rozpálené od slunce a horké jehličí vonělo jako letní prázdniny a dobrodružství.

• Letní prázdniny mi připomněla i jedna lesní cesta, po které jsme jedno léto skoro každý den jezdily na koních s holkou, co tu byla na pár týdnů u babičky. Šla jsem tamtudy teď a vzpomínala jsem na to, že ta slečna byla taková příjemně tichá, nevymýšlela si blbiny a byla prostě ráda, že může jezdit, že jsme tam chodívaly kolem sedmé večer a bylo to jedno, protože čas byl v té době abstraktní pojem, a taky nám bylo jedno, že bychom se tam mohly někde snadno rozemlít. Ta bezstarostnost mi někdy hodně schází.

• Obvykle nechodím za koňmi do stáje; tam tráví večerní krmení a noci a nechci je tam rušit, pokud tedy není zrovna třeba Silvestr a nejdu se podívat, jestli se nebojí ohňostrojů. Jsem zvyklá vidět je venku na louce. V sobotu jsem tam však šla večer ještě něco odnést, a tak jsem chvilku tiše pozorovala, jak chroupou seno. Připadali mi zvláštní, nějak větší a trochu cizí a připomnělo mi to doby, kdy jsem se chodila dívat do všech stájí v okolí a byla jsem uchvácena pohledem na krmící se koně. Tyhle momenty pro mě byly vždycky nejvíc.

• Jedno všední ráno byl hezky růžový východ slunce. Pozorovala jsem to oknem, zatímco jsem snídala, a zase jsem pozorovala i koně, tentokrát při ranním krmení venku. Všimla jsem si, že moje kobyly jedí seno ze stejné hromádky a vůbec se při tom nesnaží navzájem zavraždit. Nevím, jestli byl větší zázrak ta růžová obloha, nebo tohle.


• Rodiče opravovali dřevník, tak jsem se nabídla, že večer vezmu jejich psi na procházku místo táty. Šla jsem mezi poli, chvilku v poli, koukala jsem na kopečky, na louky a na mraky, jako kdybych je dřív pořádně neviděla, nekoukala jsem na hodiny a vůbec jsem nepřemýšlela dozadu a dopředu jen trošku, jen na hezký věci. Musím si ty psy půjčovat častěji, než budu mít svého, protože tohle je prostě nepopsatelně fajn.


• Navštívila jsem osadu sestávající asi ze sedmi domů, která je od nás úplně blízko, schovaná mezi dvěma kopci hned u lesa, a nikdo skoro neví, že tam je. Tam se taky zastavil čas. Viděla jsem tam krásnou roubenku (na dřevěný domečky jsem trochu úchyl) a chvíli jsem si představovala, jak bych tam žila, se psem (s barzojem!) a zebřičkama a navlíkala bych korálky a pletla deky a vyráběla lapače snů a psala a ilustrovala dobrodružné knihy o jednorožcích. Je jasný, že by to těžko fungovalo, že nevím, co bych provedla s panem Blonďákem (on je trochu debil, ale dost důležitý debil), a hlavně bych se tam asi bála ufounů a tak, ale ta představa je hrozně pěkná. Třeba tak budu žít místo domova důchodců.





sobota 10. června 2017

#52doodles2017 1.

Tuhle výzvu už pár pátků plním; zatím se mé příspěvky vyskytovaly jen na Instagramu. Když jsem začínala, myslela jsem, že je budu umisťovat i na blog, jenže s tím jsem už v té době měla krizi, a nechtělo se mi dávat ty hezké věci na místo, které se mi nelíbilo. Výzvu vytvořila Iris (kterou mám fakt ráda; nevím, jestli to jde, když ji znám jen po internetu, ani si nějak nepíšeme nebo tak a jednou jsme se potkaly na Světě knihy ve frontě na lístky, ale zdá se mi blízká na takové spirituální úrovni, tak asi jo), zapojila se do ní sice malá, o to však božejší skupinka lidí, na začátku ledna mě zachránila od novoročních chmurů a od té doby to tak nějak funguje pořád. Moc mě to baví a za mnohé tomu projektu vděčím. Mám totiž takové tušení, že kdybych každý týden nevytvářela příspěvky do výzvy, na kreslení bych kašlala s tím, že jsem stejně beznadějný případ. Takhle vytvářím spoustu věcí (mnohé jsem si nechala pro sebe), zkouším a učím se nové věci a je to přesně to pošťouchnutí, které jsem potřebovala.


Tento týden byl dlouhý jako dva a místy bohužel horší než ten minulý. Bordel v hlavě a blbý myšlenky jsou totiž jedna věc, skutečný potíže a neshody, které je potřeba řešit, věc druhá. Trochu jsem se sypala, vcelku jsem se tomu však postavila statečně, tak se to asi leklo a už to tu není.
Pomáhalo mi čtení hřejivých slov na blogu Anie Songe, od níž jsem si vypůjčila ten citát, a taky jsem díky tomu čtení nakreslila lapač snů, protože jsem to chtěla udělat už dlouho a teď pro to byla přesně ta správná chvíle. Nesmí se to totiž znásilňovat, víte.
Mám chuť nakoupit si korálky, šňůrky, stužky a peříčka a taky barevné gelovky a vytvářet krásné věci. Přesně to udělám nejspíš hned v pondělí.


pátek 9. června 2017

Sasanka věncová

Sasanka věncová (Anemone coronaria), někdy také Jeruzalémská sasanka, je květinka z čeledi pryskyřníkovitých, která pochází z východního Středomoří. V Izraeli je jednou z nejoblíbenějších dekorativních květin.

Po dlouhá léta jsem tyto rostlinky obdivovala jen na obrázcích a ani jsem nemyslela na to, že bych si je zkusila vypěstovat doma. Byla jsem přesvědčená, že by mi stejně nevyrostly.
Minulý rok někdy v únoru jsem na jejich cibulky narazila na místě, kde bych je čekala nejméně: v Kiku. Byl k nim i malý květináček a sáček hlíny, a tak jsem si řekla, proč ne. Nedočkava jara jsem je zasadila hned ten den, a nedostatek slunce zřejmě způsobil jejich zkázu. Vyklíčily, zjistily, že je ještě zima, a zašly.
Letos jsem ty cibulky objevila na stejném místě znovu. Byla jsem trpělivější, zasadila jsem je až v době, kdy se má, a dopřála jsem jim větší prostor. Vypadalo to nadějně; tentokrát nás však vypeklo aprílové počasí, které po pár téměř letních dnech poslalo sníh a zimu. Naštěstí mi je před tím nejhorším počasím zachránil skleník máminy kamarádky, kam jsem je ukryla a ony tak mohly v klidu a teple vyrůst. Vypadá to, že se jim daří dobře. Nedávno vykvetly, na to jsem nesmírně hrdá, a pořád chodím a koukám, jak se jim daří a jestli mají nová poupata.
Rostlinky jsou radost!



pondělí 5. června 2017

Sovička přepálená

Možná mě trochu znáte; v jistých internetových zákoutích jsem sběratelem lajek a po téměř čtyři roky jsem se pokoušela blogovat, s dosti vrtkavými výsledky. Právě to je jeden z důvodů, proč jsem teď tady.

Na svém bývalém blogu jsem se přestala cítit dobře. Stalo se to už před delší dobou, pořád jsem však doufala, že se to třeba zase srovná. Nesrovnalo. Shledala jsem, že je ta věc méně , než byly moje facebookové příspěvky z roku dva tisíce deset, že je tam spousta špatných a hloupých věcí a že by to nebylo lepší, ani kdybych podstoupila riziko pozvracení se a ty věci, za něž se nejvíc stydím, bych promazala. Bylo to buď tak, že se na to vykašlu úplně, nebo začnu znovu někde jinde.
Ty hloupé staré příspěvky jsem tam tedy nechala hnít napospas osudu, vzala jsem svoji na instagramu vytvořenou Sovičku přepálenou a rozšířila jsem její pole působení do blogového světa.
Sova přepálená je hodně . Možná je to tím, že je z mé hlavy, a ne z generátoru fantasy jmen.
Možná však za pár let zase už nebude. Možná dokonce za pár měsíců. Život je napínavý a nic nikdy není úplně jisté.

Možná bych spíš měla říct, že se o to pokusím. O ten nový začátek. Nevím totiž, jestli se mi to bude líbit, a jestli mě to bude bavit tak, jako když mě tento blog jednoho slunečného odpoledne před několika týdny napadl a představila jsem si, jak jej píšu. Trpím takovým nešťastným nešvarem, který mě vždycky pro něco nadchne a brzy to zase někam ukryje. U letošní kreslící výzvy, kterou plním, se mu to navzdory mým obavám nepovedlo a ta výzva mě baví stále víc, takže kdo ví, třeba se mi jej u nového blogování také povede porazit. Přála bych si, aby to tak bylo.
Myslím totiž, že blogování je hezká záliba. Navíc mě opravdu baví psaní a nikdy jsem se úplně nevzdala dětského snu, v němž jsem psala napínavé knihy pro mládež. Třeba mi to pomůže k jeho naplnění.
Ať tak nebo tak, chtěla bych tady vytvořit pěkné místo, které budou lidi rádi navštěvovat a které jim zlepší náladu. Chtěla bych psát o rostlinách, zvířatech, lesích a milých věcech, dávat sem fotky, písničky a mé obrázky, jejichž kvalita je možná nevalná, ale jejich vytváření mě moc baví, a o to u toho jde především. O tu radost; to platí i pro psaní. Nemám tušení, jak často budu přispívat, vím ale, že to bude pouze tehdy, když se mi bude opravdu chtít, a ne proto, že budu mít pocit, že bych měla. Právě tímto způsobem vznikaly ty hlouposti, za které se teď trochu stydím.

Časem to tu nějak vytuním, až se s tímto systémem trochu sžiju. Nebo se stanu slavnou a budu na to mít lidi. Jeden nikdy neví; to je pravda poněkud strašidelná, přesto zároveň nesmírně krásná.
Uvidíme.


Zatím čus! :)