neděle 30. července 2017

#52doodles2017 7. a 8.

17.7. - 23.7.


Jednou jsem našla zajímavý obrázek, který mě inspiroval, a těšila jsem se, až jej budu vytvářet. Nakonec vůbec nevyšel, jak jsem chtěla. Asi mi chyběl potřebný elán. Nic lepšího už jsem však vytvořit nestačila a aspoň jsem do něj skutečně infiltrovala svůj aktuální život: nuda v práci; radši bych se věnovala letnímu čtení a tak. Konspirační a ufounské léto. Hvězdičkovou čelenku jsem u někoho viděla a potřebuju jí. Už mám ráda nový notebook. Hrají z něj dvě písničky, které jsem v tom týdnu poslouchala skoro pořád.


24.7.-30.7.


Pro tenhle týden jsem měla v hlavě epický obrázek. Jenomže pro kreslení epických věcí zřejmě nebyly správné podmínky, trpěla jsem jakýmsi jet lagem, uspávalo mě podzimní počasí a nakonec, v neděli, moje snažení utnula podivná nevolnost. Nesnáším, když je mi nějak blbě a nemůžu normálně fungovat, protože pořád přemýšlím nad těmi věcmi, které bych mohla dělat místo ležení, jenže to prostě jinak nejde.
Ale byla boží bouřka a taky duha, a v předchozí dny jsem stihla dělat spoustu skvělých věcí, jako například číst v lese (vůbec jsem toho tento týden hodně přečetla), podniknout delší výlet na kole nebo poskakovat/šlapat/nadávat/výt na DDRku.
Nakreslila jsem si aspoň čekanku, protože je krásná a modrá a v placatý zemi jí byly spousty, vesmírnou ilustraci, protože vesmíru není nikdy dost a taky jsem sledovala dokument o ufech, a indiánský pírko, ale to už jsem nestihla dodělat a teď spíš potřebuju jít zalehnout.
Taky jsem poslouchala Vampire Weekend. Tahle hudba je spíš na podzim, na takový ten hezký, počáteční a teplý, na babí léto. Obvykle ji nevytahuju dřív než v září, teď jsem ji však zaslechla v reklamě a vlastně na to bylo přesně to správné počasí.


úterý 25. července 2017

Bylo nás pět

O víkendu jsem navštívila placatou zemi. Sešla jsem se tam s několika dalšími čarodějnicemi/ufohunterkami a byl to velmi příjemně a prázdninově strávený čas, ačkoli ne všechny plány vyšly tak, jak byly naplánovány, ale to už je součást dobrodružství.

Autorem fotky je Hana a zčořila jsem ji u Lucky, protože pšenokníry jsou prostě tak moc boží. :D

Prázdninová nálada se mě silně chytila už v pátek. Ten den jsem měla dovolenou, bylo dost vedro a večer jsme s rodiči a bratrem grilovali a vydrželi jsme venku až skoro do půl desáté. Vůbec se mi nechtělo spát; věděla jsem, že bych měla, protože jsem v sobotu musela vstávat o půl čtvrté, ale nešla jsem, protože bych stejně nemohla usnout, tak proč se tím zbytečně stresovat. Vstávání bylo nakonec v pohodě, obstarala jsem svoji zvěř a o půl šesté jsem nasedla na první ze tří vlaků, osobák do Plzně.

Umělecké foto z vlaku mělo přijít na instagram, vlaková Wi-Fi ovšem nespolupracovala a nechtělo se mi tím plýtvat data. Byl krásný východ slunce, jsem ráda, že jsem jej mohla pozorovat.

O pět hodin později mě vlak s názvem Pardubický Porter vyplivl v Přelouči, kde už na mě čekal zbytek účastníků víkendového pobytu, tedy Hana, Verča, Lucka a Kvilča, a čarodějničtí psi Lara a Drago.
V momentě, kdy jsem vystoupila z vlaku, přestal existovat čas a většina pravidel, přesně jako o prázdninách v dávných dobách. Chodila jsem ošmudlaná, oslintaná a bosa a bylo mi to jedno. Užívala jsem si pohodu, dobrou společnost, legraci i lenošení.
Brzy po obědě jsme se vydaly na procházku kousek do lesa, kde jsme se na chvíli usídlily a pak nás trochu vyděsily náhodně padající větve. Doma nás přepadla bouřka, která nám odnesla a vyplavila připravené stany a vytvořila podmínky pro takovou malou černou hodinku. Po bouřce a troše slunění na cestě už byl pomalu čas na grilování. To se zvrhlo v poněkud deprimující činnost, jelikož nám shořely grilovací tácky a část jídla skončila připečená nebo přímo v ohni. Nakonec z toho však nebyla taková katastrofa, jak se na první pohled zdálo.
U ohně jsme vydržely sedět dlouho, zavzpomínaly jsme si na Pokémony (songy z Pikachuova jukeboxu si pamatuju líp, než jsem myslela), poslechly množství jiné hudby a sledovaly jsme, jestli neuvidíme ufo, bohužel se ale žádné neukázalo. Ufouni se asi lekli našeho šílenství a zdrhli.

Lara relaxační.

Neděle odstartovala snídaní v lese a dál se nesla v duchu hopsání na DDRku a zdrhání před bouřkami. Ukázalo se, že skákání je zábavná činnost, a je jedno, jestli to umíte, nebo ne. Patřila jsem do té druhé skupiny, jelikož jsem na tom v životě nestála, a dost jsem se u toho rozčilovala a stíhala jsem sledovat jen polovinu šipek a spíš jsem po tom jen tak šlapala, ale jak už jsem řekla, i tak mě to bavilo. Alzák mi snad do konce týdne dovalí moje vlastní hopsadlo, abych to mohla do příště naskillovat a všem natřít zábradlí. A taky abych měla nějakou zábavnou formu pohybu na doma, když bude třeba hnusně, protože víc pohybu mi rozhodně neuškodí.
V neděli odpoledne nás opustila Kvilča a zůstaly jsme jen čtyři. K večeru jsme se ještě vydaly lovit ufouny do polí a kousek do lesa, ulovily jsme ale jenom divnýho chlapa v montérkách. I v případě lovů na ufouny platí to stejné co u hopsání na DDRku, tedy že je jedno, jak se vám to daří nebo ne, jde hlavně o tu srandu kolem.

Dala jsem si takové předsevzetí, že tuhle debilovinu odskáču aspoň na áčko. :D

V pondělí už jsme zůstaly jenom tři a byl to takový ten divný odjezdový den, kdy už nejde podniknout nic pořádného. Nepřálo nám ani počasí, které se začalo transformovat do jakéhosi předčasného října a přiválo nám déšť. Po poledni jsme se vydaly do sousední vsi na vlak, tentokrát první ze čtyř na cestě domů.
Na zpáteční jízdu jsem se docela těšila; ne že by se mi chtělo tak moc odjíždět, ale když už to musí být, těšila jsem se, že si poslechnu novou hezkou hudbu, něco přečtu a tak. Jenže ta cesta byla nakonec moc dlouhá a upršená a nebavilo mě ani čtení, ani písničky. Doma mě v půl sedmé přivítala jen hromada prádla na vyprání, a tak jsem šla po večeři a nacpání pračky ještě navštívit rodiče a bratra a psy, kteří měli z mého návratu asi největší radost. Hnědouš se mi dokonce pokusil vlézt na klín a když zjistil, že se tam nevejde, usadil se vedle mě na rohový lavici.
Dneska jsem měla ještě aklimatizační volno, nemyslím ale, že to bude dostačující. Den utekl moc rychle, mám jakýsi jet lag a nebudu kecat a říkat, že ne, taky se mi stýská.¨
Ale to bude dobrý: v práci to přežiju a budu si moct koupit něco božího, pršet přestane, brzy budu hopsat na svém DDRku a taky to jistě nebyl poslední takový víkend. (Příští léto si dovezu svého psa a možná i koloběžku a lovení ufounů bude mnohem epičtější!)


neděle 16. července 2017

#52doodles2017 5. a 6.

Píšu z nového notebooku. Je krásně červený, má hezký zvuk a matnou obrazovku a já z něj mám dost málo radost. Kdybych totiž nebyla debil a dávala pozor, nenalila bych do toho starého chudáka vodu a mohl by v pohodě fungovat ještě dlouho. Jenže už se stalo, a tak mám nový, můžu zase plně operovat online a dohnat minulou neděli.

3.7. - 9.7.






Minulý týden se docela hodně točil kolem anime. Loni v létě jsem viděla tři: nějakou Hetalii, Edwarda alchymistu a magický holky, a moc mě to bavilo. Po létě jsem viděla pár dalších anime, žádné už mě ale nebavilo tak moc a tím letním způsobem (v létě má vůbec všechno zvláštní příchuť). Na Madoku Magicu jsem se ten týden podívala znovu a zase se mi to strašně líbilo. Připomíná mi to dětství, kdy jsem u tety sledovala německé Sailormoonky a Wedding Peach (a bylo mi naprosto jedno, že tomu vůbec nerozumím) a zároveň je to blízké mé dnešní osobě a má to krásnou hudbu a animaci. Tou jsem se inspirovala u levého obrázku, ale vůbec to nevyšlo, jak jsem chtěla, a trochu mě to rozmrzelo. Taky jsem vytáhla z policky Finish this book a pustila jsem se do jejího vyplňování, dopsala jsem deník, který jsem neměla ráda a začala jsem psát a čmárat do nového, který miluju. Slyšela jsem kousek prastaré kazety s digimonskými songy a volné dny vůbec nebyly takové, jaké jsem je chtěla mít, ale i tak byly dobré.


Někdy se mi líbí zvláštní věci.



10.7.- 16.7.





Týden v ilustracích z mého letního deníku. Byl to zvláštní týden, rychlý, podzimní, zamyšlený, melancholický i veselý.
Jednu chvíli se mi hrozně zachtělo cosplayovat Mami Tomoe, a i když je cosplay moc pěkná věc a jistě by byl skvělý pocit mít na sobě chvíli hezké šaty z anime a být svojí oblíbenou hrdinkou, je to věc taky dost náročná a moje priority jsou jinde.
Ve středu večer hodně pršelo a já jsem u čaje a svíčky dlouho zapisovala, co se mi dělo v hlavě, a nakreslila jsem si k tomu malé ufo. Je to jedna z mých nejmilejších činností.
Poslouchala jsem jednu písničku, těšila jsem se do letního kina a cítila jsem se nostalgicky a chvilku mladší a chvilku zase příliš staře.
V pátek večer jeli rodiče na rockový festival a já jsem si doma překreslovala šifry. Takhle to u nás valí.
Podruhé jsem viděla nového Spidermana a vznikla tak další hezká vzpomínka na letní kino (mám jich hodně). Líbilo se mi to asi ještě víc než poprvé a cestou domů letním večerem jsem se cítila magicky a nepřemožitelně a byl to přesně ten pocit, který jsem měla vždycky, když jsme tam chodili na Harryho Pottera. Dneska jsme s bratrem většinu dne rozebírali film a sledovali jsme zákulisní videa a teorie. Jako za starých časů.


Nostalgický song.





úterý 11. července 2017

Prázdninově

Dostala jsem chuť napsat takový ten klasický deníčkový článek. Mám z toho maličko obavy, protože v posledních časech na bývalém blogu jsem se do takových projektů vrhala s podobným nadšením a vždycky z toho vznikl nějaký blitek buďto o něčem špatným, nebo vůbec o ničem. Dám si záležet, aby se mi to teď nestalo, a kdyby jo, radši to vyhodím, aby to nikdo neviděl.

Název příspěvku je vlastně trochu zavádějící, protože prázdniny jako takové už nemám, krom pár bídných dnů volna, rozhodně mi však nechybí prázdninová nálada, kterou s chutí přiživuju aktivitami, které během mých školních let k létu neodmyslitelně patřily. Skoro každý den jezdím na kole, a když nejedu na kole, jdu pěšky. Procházím nebo projíždím okolní lesy a sousední vesničky, snažím se, aby to dalo aspoň pět kilometrů a příliš nekoukám na to, jaké je zrovna počasí.
Na počasí vůbec příliš nekoukám; když je vedro, vyberu si trasu ve stínu nebo jdu ven až později, a pršet vždycky přestalo tak šikovně, že mi to nezkazilo plány. Kromě toho letní deště vytváří atmosféru, kterou mělo to léto, kdy mi bylo dvanáct a v kinech běžel Vězeň z Azkabanu, a to se mi moc líbí.


Minulý týden jsem v rámci svátků měla čtyřdenní víkend (u nás se pracovalo ve středu, abychom mohli být doma v pátek). Během těch dnů jsem zjistila, že asi nejsem takové ranní ptáče, jak jsem myslela. Nebo bych byla, pokud bych šla včas spát, jenže jděte spát třeba po deváté, když je v tu dobu ještě světlo a vám se ani trochu nechce! Za svítání se mi tedy povedlo vstát jen v sobotu, a bylo to fajn, jen to pak byl den poměrně nabitý a nestihla jsem si pořádně odpočinout, takže jsem se potýkala s nepříjemným bolehlavem.
Ten den jsme byli ještě v kině. Dostali jsme dva volné lístky na jakýkoli 2D film, kterým brzy končila platnost. Volba padla na nového Spidermana, původně proto, že nic lepšího nebylo. Později jsem shledala, že nic lepšího ani být nemohlo. Nikdy jsem nebyla příznivcem pavoučího hrdiny a ty starší filmy s ním se mi nelíbily, tohle je ovšem úplně jiný případ. Hezky se v tom kombinuje americký středoškolský film, prvky čistě spidermanovské s avengerovským univerzem a spolu se sympatickým hlavním hercem, odlehčenou zápletkou a příjemným humorem je z toho velmi milý letní film.
Líbilo se mi to tak moc, že jdu tuhle sobotu znovu do kina. Vlastně to je trochu jiný příběh: zrovna nedávno jsem vzpomínala na to, že k letním prázdninám taky patřívala návštěva letního kina, a že bych tam moc ráda někdy zase šla. A pak jsem sdělovala bratrovi svoje dojmy z nového pavoučího příběhu, načež on si postýskl, že by to rád viděl, jenže neví, kdy se teď dostane do kina, a tak jsem se toho chytila a vymyslela jsem, že jestli bude o víkendu doma, vyrazíme spolu jako v dobách, kdy jsme byli největší nouzáci a chodili jsme spolu do kina třeba i na Stmívání.


K létu patří také letní čtení. Zatím se mi nedařilo najít tu správnou knihu, až do chvíle, kdy jsem náhodou potkala nějaký reklamní článek. Tedy, ještě nevím, jestli ty knihy budou ty správné, moc se mi ale líbila anotace a taky jsem z nich měla takový neurčitý dobrý pocit, takže jsem poslechla instinkt a když jsem ty knížky našla i za hezkou cenu, hned jsem je objednala. Jsem zvědavá. Hodil by se mi nějaký příběh, do kterého bych se mohla příležitostně schovat,

Než mi dorazí knihy ke čtení, budu se věnovat vyplňování Finish this book. Tenhle počin od proslulé autorky kreativních knih Keri Smith jsem si koupila na předminulé Vánoce, jenže loňská zima nebyla pro její vytváření vhodné období. Jsou tam úkoly hodně venkovní a dobrodružné, taky se tam luští šifry a zkoumají záhady, což je přesně to pravé na léto. Minulé pondělí mi náhodou padl zrak na polici, kde mám složené tyhle knihy a svoje deníky a kreslicí sešity a náhle mě napadlo, že by bylo fajn se do toho zase pustit. Poslouchat svůj instinkt se vyplatí.
(Asi potřebuju i Destrukční deník. Nechtěla jsem ho, že je moc mainstream, ale co jsem tak viděla, jsou tam moc pěkný úkoly a mám už dokonce pár nápadů, jak bych je ztvárnila.)


Minulé léto jsem pořád čekala na nějaké velké dobrodružství a pak jsem byla zklamaná, když vlastně žádné pořádně nepřišlo. Letos jsem se mu vydala naproti; možná už není takové to cosi nadšené, co bylo loni, je to takové umírněné, ale našla jsem ten starý prázdninový pocit, a s tím už  se dají dělat věci. Chtěla bych se jeden večer nalít kafem, vydržet vzhůru tak dlouho, jak jen to půjde, a taky poslouchat u ohně písničky a blbnout u toho jako jednoho večera před dvěma roky, a za dva týdny bude čarodějnický víkend se stanováním a piknikem. Nechci se těšit příliš, ale těším se docela hodně.

Léto vždycky bylo časem dobrodružství, dělání věcí, které jindy dělat nejdou, nebo jdou, ale není to ono, časem kouzel a záhad a mimozemšťanů. Tyhle pocity asi jen tak nezmizí. Poslední skutečné letní prázdniny jsem měla před sedmi lety, a prvního července mám pořád ten radostný pocit, že odteď platí jiná pravidla a všechno bude lepší, a ani chození do práce se nezdá tak zlé.
Tuhle dobu je potřeba si řádně vychutnat. Takže mě omluvte;, jdu ještě prohnat kolo a ulovit pár ufounů!





 M Kids jsem milovala to léto, kdy mi nepřišel dopis z Bradavic a musela jsem pak do normální šestý třídy. Celou dobu jsem si myslela, že zpívají anglicky. :D

středa 5. července 2017

Krasohled II.

Skončil červen, můj nejmilejší měsíc. Měsíc jahod, světlušek, nejdelších dnů a voňavého přechodu jara v léto. Tentokrát ke mně nebyl příliš laskavý, ani těch jahod moc nebylo, a na světlušky jsem se byla podívat jen dvakrát, protože mě vážně zajímají mimozemšťani, ale pak se bojím, že mě unesou, a nechci chodit sama k lesu, když je tma.
Tyhle články ovšem slouží k připomenutí hezkých věcí, co se mi přihodily, a ne toho, že se bojím ufounů, tak do toho:

○ V týdnu po tom, co jsem tu měla čarodějnickou návštěvu, jsem večer po práci ještě seděla na verandě, kde mě navštívila kočka Alenka, a společně jsme sledovaly vycházející hvězdy. Kromě nich jsem viděla taky sovu, která slétla ze stromu, přeplachtila protější zahradu a schovala se v lese. Vím, že tady žijí puštíci, málokdy se mi však poštěstí je vidět.

○ Další víkend jsme se vydali do Německa a mně najednou připadalo fascinující a neskutečné, že stačí patnáctiminutová cesta autem tady přes kopec, abych se dostala do cizí země, do jiného státu, nakoupila jsem si tam jídlo a za hodinu byla zase doma. S faktem, že je Německo takhle blizoučko, jsem vyrůstala, proto mi to léta nepřipadalo nijak zvláštní, ovšem teď jsem shledala, že je to strašně super. (Taky proto, že tam prodávají Apfeltasche, a Apfeltasche je nejlepší věc.)

○ Nastala sezóna polního a lučního kvítí. Tenhle druh květin jsem měla vždycky nejradši; jsou nenápadné a na první pohled možná vypadají jako plevel, ale když se na ně podíváte pořádně, jsou krásné. Mám chuť si je natrhat a vyrobit si věneček, ale na jednu fotku s mým ksichtem a hezký pocit je mi jich líto, a tak jen cvakám foťákem a obdivuju je tam, kde rostou.
 



 
○ Několikrát do týdne si teď od rodičů půjčuju Hnědouše na večerní procházky (Šedina už v tuhle denní dobu bývá línější než jindy a nechodí), nebo mu aspoň chodím házet míčky. Psi jsou mezi zvířaty unikátní tvorové a lidem by bylo krásně, kdyby každý ve svém životě nějakého měl. A tak se přátelím s Hnědoušem a těším se na svého pejska.


○ Jednoho dne mě v práci náhle napadlo, že bych se hrozně ráda projela na kole. Hned toho odpoledne jsem tu myšlenku proměnila v čin a z kůlny jsem vydolovala svoje staré kolo. Trochu jsem jej opláchla a promazala, shledala jsem, že nemá žádné výrazné vady, a k večeru už jsem na něm fičela po místní polňačce. Bylo to téměř euforické a vyvolalo to ve mně silný prázdninový pocit. V dobách školní docházky bylo totiž kolo mým věrným kámošem, nejlepším dopravním prostředkem a mohlo být i našlapanou motorkou nebo létajícím koštětem, záleželo na tom, co jsem si zrovna chtěla představit. Tahle část už asi nikdy nebude stejná, kolo ovšem rozhodně nehodlám vracet zpátky do kůlny. Už jenom proto, že jsem na tom funěla jako Šedina, když si do tlamky nacpe tři rohlíky, a nechci to tak nechat.

neděle 2. července 2017

52doodles2017 4.

Dnešní příspěvek bude trošičku jiný: mám k němu příběh, který se mi nechce cvakat do instagramu, a trochu soundtrack. Příspěvků, které si zaslouží víc prostoru, mám v hlavě ještě několik, a možná to tak budu praktikovat u většiny.

K tomuto je nejprve potřeba toho soundtracku:

 
Dál obrázek:

 
 
A nakonec příběh:
Minulý rok na začátku července (mám pocit, že to bylo ještě o týden později, než je teď, jsem nějak napřed) byla jedna sobota, která mohla být úplně normální a vlastně i trochu špatná a nakonec byla takovým zvláštním způsobem pěkná. Neměla jsem tušení, že se z toho stane jedna z mých nejhezčích vzpomínek, kterou zařadím do kategorie "proti mozkomorům" a budu se k ní velmi ráda vracet.
V pátek před ní jsem viděla jeden díl Supernatural, z té doby, kdy to mělo tu hrozně zajímavou zápletku s lidmi, kterým zavraždil mámu démon se žlutýma očima, a v tom díle zrovna hrála písnička White rabbit, tedy ta původní od Jefferson Airplane, kterou jsem trochu znala, ale až tehdy jsem si jí pořádně všimla (znáte ten pocit?). Později večer jsem si krátila dlouhou chvíli čtením fanfikcí, což občas ráda dělám. Netýkaly se Supernatural, týkaly se jiného mnou velmi oblíbeného seriálu, a byly většinou přitroublé a někdy měly hezký nápad a pochybné zpracování a stejně mě bavily (o pobaveními právě šlo). Tyto dvě věci jsou pro náš příběh klíčové.
V noci se mi v hlavě pomíchaly dohromady a vytvořily sen se zajímavým nápadem, který obsahoval spoustu té modré barvy, jakou mají šaty mojí Alenky (která není tak docela Alenka), slyšela jsem v něm tu písničku a pořád si jej pamatuju. Nejlepší na tom však byl ten pocit, který ve mně zanechal. Ten pocit, kdy se z toho snu vlastně pořádně neproberete, celý den tam tak trochu jste a máte pocit, že jste zůstali v tom světě a zůstane ve vás takové příjemné napětí a očekávání magického dobrodružství. V takovém myšlenkovém rozpoložení se tím magickým dobrodružstvím může stát třeba i taková vcelku obvyklá letní činnost, jako je sbírání borůvek. Přesně to jsem udělala toho dopoledne, a skutečně to bylo magické (svět je vůbec magické místo, když se umíte správně dívat). Borůvek jsem nasbírala snad dva litry, loni jich bylo požehnaně, a doma jsem z nich upekla dva koláče s kopcem drobenky, které zmizely rychleji, než by mi bylo milé.

Letos borůvky na dva koláče nenasbírám, ani kdybych obešla všechny lesy až k Čerchovu. Počasí k nim bylo dost kruté. Ke mně docela taky, ale už není. A pořád miluju písničku White rabbit, a pořád v sobě mám kousek hezkého pocitu z toho snu, a to je pro mě dostačující.

(Mimochodem, líbíl se vám Sucker Punch, jestli jste to viděli?)