středa 5. července 2017

Krasohled II.

Skončil červen, můj nejmilejší měsíc. Měsíc jahod, světlušek, nejdelších dnů a voňavého přechodu jara v léto. Tentokrát ke mně nebyl příliš laskavý, ani těch jahod moc nebylo, a na světlušky jsem se byla podívat jen dvakrát, protože mě vážně zajímají mimozemšťani, ale pak se bojím, že mě unesou, a nechci chodit sama k lesu, když je tma.
Tyhle články ovšem slouží k připomenutí hezkých věcí, co se mi přihodily, a ne toho, že se bojím ufounů, tak do toho:

○ V týdnu po tom, co jsem tu měla čarodějnickou návštěvu, jsem večer po práci ještě seděla na verandě, kde mě navštívila kočka Alenka, a společně jsme sledovaly vycházející hvězdy. Kromě nich jsem viděla taky sovu, která slétla ze stromu, přeplachtila protější zahradu a schovala se v lese. Vím, že tady žijí puštíci, málokdy se mi však poštěstí je vidět.

○ Další víkend jsme se vydali do Německa a mně najednou připadalo fascinující a neskutečné, že stačí patnáctiminutová cesta autem tady přes kopec, abych se dostala do cizí země, do jiného státu, nakoupila jsem si tam jídlo a za hodinu byla zase doma. S faktem, že je Německo takhle blizoučko, jsem vyrůstala, proto mi to léta nepřipadalo nijak zvláštní, ovšem teď jsem shledala, že je to strašně super. (Taky proto, že tam prodávají Apfeltasche, a Apfeltasche je nejlepší věc.)

○ Nastala sezóna polního a lučního kvítí. Tenhle druh květin jsem měla vždycky nejradši; jsou nenápadné a na první pohled možná vypadají jako plevel, ale když se na ně podíváte pořádně, jsou krásné. Mám chuť si je natrhat a vyrobit si věneček, ale na jednu fotku s mým ksichtem a hezký pocit je mi jich líto, a tak jen cvakám foťákem a obdivuju je tam, kde rostou.
 



 
○ Několikrát do týdne si teď od rodičů půjčuju Hnědouše na večerní procházky (Šedina už v tuhle denní dobu bývá línější než jindy a nechodí), nebo mu aspoň chodím házet míčky. Psi jsou mezi zvířaty unikátní tvorové a lidem by bylo krásně, kdyby každý ve svém životě nějakého měl. A tak se přátelím s Hnědoušem a těším se na svého pejska.


○ Jednoho dne mě v práci náhle napadlo, že bych se hrozně ráda projela na kole. Hned toho odpoledne jsem tu myšlenku proměnila v čin a z kůlny jsem vydolovala svoje staré kolo. Trochu jsem jej opláchla a promazala, shledala jsem, že nemá žádné výrazné vady, a k večeru už jsem na něm fičela po místní polňačce. Bylo to téměř euforické a vyvolalo to ve mně silný prázdninový pocit. V dobách školní docházky bylo totiž kolo mým věrným kámošem, nejlepším dopravním prostředkem a mohlo být i našlapanou motorkou nebo létajícím koštětem, záleželo na tom, co jsem si zrovna chtěla představit. Tahle část už asi nikdy nebude stejná, kolo ovšem rozhodně nehodlám vracet zpátky do kůlny. Už jenom proto, že jsem na tom funěla jako Šedina, když si do tlamky nacpe tři rohlíky, a nechci to tak nechat.

5 komentářů:

  1. Vzpomínám si, jak jsem tě loni šla vyprovodit k vlaku s tou Lucčinou herkou a na zpáteční cestě na ní jela. Vydala jsem se projet ještě do lesa a cestu si prodloužila, protože frčet na kole v horký letní den mi taky způsobovalo jistý nával euforie.
    Hnědouš je fajn týpek, i když nijak prudce inteligetní bourák to asi nebude (bez urážky :DDD) jen Lara si asi, vzhledem k jejímu blití, myslí něco jiného. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, je to prostě retrívr, a retrívři nějakou genialitou zrovna neoplývají, navíc pes, a ti mi připadají jako tuplovaní joudové. :D
      Laře asi prostě připadal jako starej úchylák, přece jen je o pěkných pár let starší než ona. :D

      Vymazat
    2. Jo no, pro ní to muselo být srovnatelný s tím, jako když na tebe zpovzdálí vyzývavě pomrkává nějakej cizí dědek. :D

      Vymazat
  2. Kombinace kola a léta je taky hrozně mimozemská. Asi hlavně kvůli E.T.mu, ale stejně... Vždycky mám pocit, že když se odněkud budu vracet v letní podvečer na kole, tak kouknu na oblohu a nějakej ten talíř tam poletí. A platí, že čím větší herka je to kolo, tím víc ufonský to je!

    OdpovědětVymazat