neděle 27. srpna 2017

#52doodles2017 11. a 12. (a povídání o životě)

Uvažovala jsem nad tím, jestli mám napsat samotný článek o životě, o tom, co se mi v posledních týdnech děje a o tom, jak mě to ovlivňuje, bála jsem se však, že by to mohlo znít trochu smutně, a smutné věci tady tak úplně nechci, přestože i ty jsou součástí života. Pak mě napadlo, že by to vlastně mělo základ v příspěvcích do kreslící výzvy, a že to spojím, protože tak to smutné nebude. Obrázky z uplynulých dvou týdnů jsou totiž mí osobní favoriti a myslím, že je to z nich vidět; z toho prvního jistě je.

14.8. - 20.8.



Tento týden:
-pokoušela jsem se sehnat víc lacláčových věcí, bez úspěchu
-zato jsem sehnala spidermanský ponožky za osmdesát korun, který jsem si přála, ale netušila jsem, že existujou
-byla jsem se střihat a paní kadeřnice to trochu odflákla (aspoň to míň stálo)
-strávila jsem spoustu času pod svojí oblíbenou borovicí
-měla jsem hroznou radost z ohlasů na můj článek o denících (vidělo jej přes padesát lidí, teď už skoro osmdesát)
-chtěla jsem o tom říct někomu doma, ale myslím, že by to nedokázali ocenit
-zkusila jsem si vylepšit černý kafe troškou skořice a napsat dopis jedné z dlouhé řady mých oblíbených fiktivních postav; obojí bylo fajn a budu to dělat častěji
-v neděli jsem vstala o půl pátý, dala jsem si kafe a čokoládu a pustila jsem si Spidermana, za oknem vycházelo slunce a pak jsem šla na kolo a měla jsem pocit, že dokážu vyletět do vesmíru a zachránit svět
-v úterý jsem našla to bílé pírko; bylo na malém smrčku, jako by ho tam někdo položil, a měla jsem pocit, že je všechno tak, jak má, a bude to tak i dál, a taky jsem našla ten citát a zjistila jsem, že přesně vystihuje to, jak to se mnou teď je.
Za uplynulý rok se totiž stala spousta věcí, některé byly vidět, o některých jsem řekla a některé byly neviditelné. Už to mě postupně měnilo.  Největší zlom však nastal v posledních týdnech. Nebyl vidět, udál se uvnitř mně. Nevím, jestli to způsobil příchod srpna a podzimní nálady, ta spousta papíru, kterou jsem popsala a urovnala jsem si myšlenky, ty věci co jsem četla a viděla a slyšela, nebo všechno dohromady. Cosi ve mně zapadlo na správné místo a já konečně chápu ty věci, kterými jsem se dřív snažila utěšit. Nevím, jestli jsem já víc Já než dřív, určitě jsem se ale nikdy necítila tak dobře sama sebou. Nemyslím, že teď už budu vždycky jenom v pohodě; to nejde. Budu smutná a budu naštvaná a budu se cítit jako největší odpad vesmíru, ale už se tím nenechám pohltit a zašlapat.
Taky skončily moje malé letní prázdniny a bylo načase maličko dospět. Myslela jsem, že letošní léto bude stejné jako minulé, tak nějak jsem to k tomu směrovala a těšila jsem se na to. Jenže pak se právě všechno změnilo a léto vůbec nebylo jako to loňské. Moje malé prázdniny byly skvělé a plné překvapení a dobrodružství a úžasných nových věcí. Mám takový zdráhavý pocit, že bylo lepší než to minulé, a ten je zdráhavý právě proto, že je to můj aktuální pocit a o nic horší ani lepší to nebylo, jen hodně jiné. Některé věci nejde porovnávat. No, a dospělost v některých případech není úplně špatná věc. Někdy vám to ulehčí život, ale nesmí se to přehánět. Já jsem dospěla jen v některých věcech a ne moc hluboko.
Ty ponožky se Spidermanem budu hrdě nosit už napořád.

21.8. - 27.8.


Část čmáraniček, které jsem během týdne vytvořila ve svých denících. Ten s ptáčky mi do září nevydržel; nejspíš proto, že byl příliš letní a léto už není. Je čas vřesů a orosených pavučin a červených jeřabin a těžké vůně babího léta.
S novým deníkem se zatím snažím najít společnou řeč. Je krásný a příjemný a než jsem do něj začala psát, zkusila jsem jeden tip a sem tam jsem na některé stránky vytvořila malou koláž, aby nebyl tak strašidelně bílý a prázdný, až do něj začnu psát. I přesto je však takový jiný a zvyknout si asi chvilku potrvá. Taky zatím bohužel nebylo moc hezkých věcí, které bych v něm mohla uchovat, tedy až do dneška.
Tenhle týden jsem začala dělat jinou práci. Nešla jsem do úplně jiného zaměstnání, ale skoro mi to tak připadalo. Věděla jsem to už týden, takže jsem se na to mohla připravit, a i přes počáteční krizi jsem to zvládla velmi statečně, až jsem překvapovala sama sebe. Asi už jsem skutečně pochopila, jak to funguje, když se říká, že lidi jsou jako zrcadlo. Nebála jsem se jich, protože to jsou taky jen lidi a někdy se cítí špatně a někdy zase ne, a to, že jsou jiní než já, neznamená, že jsou zlí. Chovala jsem se slušně a ptala jsem se, na co jsem potřebovala, a oni se ke mně pak chovali stejně. Než jsem tam šla, měla jsem z lidí větší obavy než ze samotné práce, a nakonec to bylo skoro naopak, myslím ale, že i s tím druhým se zvládnu poprat.
Je to zvláštní; řeším teď celkově hodně věcí, od běžných všedních starostí, jako jsou objednání k zubaři, přes něco vážnějšího, až po těžké věci a rozhodnutí ohledně mé budoucnosti, a mohla bych z toho být psychicky naprosto rozložená. Byly doby, kdy by to tak bylo. Teď už nejsou. Teď je mi přes to všechno pořád dobře. Beru to tak, jak to je; že některé věci se prostě musí a že některé věci nejsou ani dobré, ani špatné, jenom správné.
Akorát teď vyhledávám samotu víc než obvykle a radši si povídám s cizími lidmi než se svými blízkými, jako třeba s paní se dvěma dlouhosrstými jezevčicemi, která tady byla na dovolené a byla stejně milá jako ti psíci. K tomu plním stránky zápisníků svým kostrbatým rukopisem a schovávám tam svoje pocity. Nahlas je řeknu, až na to bude správná doba.
Možná se tyhle skutečné věci zvládají líp, protože mají řešení. Ne jako bubáci v hlavě, ze kterých je člověku jenom zle. Ty už se mi snad povedlo úplně vyhnat. Nemyslím si, že se nikdy nevrátí, věřím ale, že už u mně nezůstanou tak dlouhou dobu, jako když tu byli naposledy.

Na závěr je dobré ocenit písničky, které mi v téhle době dělaly nejčastěji společnost. Kdyby nic jiného, ta první má aspoň moc pěkný klip. A ta druhá je taková jakoby z jiného vesmíru. A ta třetí ještě taková letní. Myslím, že je prostě potřebujete slyšet.









9 komentářů:

  1. Kdybys potřebovala další cizí osobu k povídání, jsem k dispozici! Moc se mi líbí, jak jsi popsala svoje starosti, protože mám pocit, že to chápu. Hlavně ten poslední postřeh, že bubáci skutečného světa se leckdy překonávají snáz než ty v hlavě. (Protože ti externí se dají fyzicky překročit, obejít, odkopnout nebo odstranit, kdežto ty z hlavy člověk těžko vysype. Nicméně, někdy se to podaří, a doufám, že se to nám oběma už aspoň
    z části podařilo.)
    Lacláčové věci mám taky ráda! Ale mám doma jen dvoje šortky s laclem. A jedny z nich ani nemůžu nosit, protože jsou mi velké. Už dlouho sháním sukni s laclem, takovou, jaká by se dala nosit i v zimě (protože ty šortky se logicky v zimě nosit nedají, to vypadá pitomě). A jsem asi až moc zvědavá, ale jak ses nechala ostříhat? Něco úplně nového?
    Ten autoportrét na tom prvním obrázku je hrozně roztomilý. A jestli příště zase pojedeš na Svět knihy, vážně bych tě tam ráda potkala! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, já právě teď nějak ráda mluvím, baví mě povídat lidem o svém životě a poslouchat, co mi řeknou o tom jejich. Už mě několikrát napadlo, že by mohlo být třeba fajn se sejít, jednou mě dokonce napadlo, že by mohlo být dobrý, kdyby se sešli všichni, kteří plní tuhle výzvu... jenže teď už je skoro podzim a já budu muset vyřešit ty těžké osobní věci, a ostatním začne škola a na výlety to asi moc nebude. Na příští Svět knihy bych ale ráda vyrazila, i když v té době už budu mít psa. Smějí tam psi? :D
      Lacláče miluju! Nejradši bych nenosila nic jiného. Mám jedny kraťasy a jedny dlouhé (ty už mi teď možná budou taky velké) a chtěla bych od každého ještě aspoň jedny a taky tu sukni. Mně se prostě líbí, jak to vypadá, a taky je to moc pohodlný.
      Střihat se nechávám od toho února pořád stejně, nejvíc mi to tak vyhovuje. Teď mi to paní kadeřnice mohla střihnout ještě o kousek kratší, ale nevadí, přinejhorším se objednám dřív. :D
      A bubáci v hlavě se někdy určitě vrátí, ono se jim u některých lidí asi hodně líbí. Bude to chtít zařídit tak, aby se jim u nás už tolik nelíbilo. :D

      Vymazat
  2. „Já jsem dospěla jen v některých věcech a ne moc hluboko.
    Ty ponožky se Spidermanem budu hrdě nosit už napořád.“
    Jen je nos. Já zase hrozně ráda vytahuju svoji peněženku s Tomem a Jerrym a hrozně mě mrzí, že už jaksi odchází a trhá se. Někdy by mě zajímalo, co si lidi myslí, když tu peněženku vytáhnu. :D

    „Nemyslím, že teď už budu vždycky jenom v pohodě; to nejde. Budu smutná a budu naštvaná a budu se cítit jako největší odpad vesmíru, ale už se tím nenechám pohltit a zašlapat.“
    You go, girl!

    OdpovědětVymazat
  3. Mě se zase líbí to jak jsi napsala, že lidi jsou jako zrcadla a že jsou to jen lidi, úplně mě to cvrnklo do nosu, že se jima taky kolikrát zbytečně stresuju ... jinak ten název blogu máš super (palec hore)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To s těmi zrcadly je myslím ze Čtyř dohod nebo něčeho podobného. Jednu dobu jsem to každou chvilku někde četla, ale až teď jsem to myslím správně pochopila. A taky mi došlo, že každý má nějaké nejistoty a starosti a jde jen o to, jak dobře to umí skrývat.
      Mě právě lidi dřív taky strašně stresovali až děsili a jsem ráda, že teď už tolik ne. :)

      Vymazat
  4. S dospělostí to mám podobně, alespoň myslím, že ano, podle toho, co jsi psala. Jasně, pořád si chci uchovat tu část sebe, která není dospělá, a věřím, že to tak je správně. Nicméně když se té dospělosti člověk tak urputně nebrání, řadu věcí ti to ulehčí, jsi najednou spokojenější a šťastnější tam, kde jsi. Přijdu si díky tomu schopnější a podstatně sebevědomější, protože jsem nějak našla cestu sama k sobě.
    Takže mám dojem, že ti v tomhle opravdu rozumím. Ne jen tak skoro nebo možná, trochu, ale opravdu. Stejně jako jsem si velmi podobně uvědomila, že se nemusím cítit pořád dobře a vesele, abych byla skutečně šťastná. Že ono to je vlastně o něčem jiným. Hlavně právě o tom vědomí, že není vždycky hej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že tomu rozumíš úplně přesně. :) Jasně že budu pořád nosit trička s jednorožcem, milovat animáky a po večerech lovit na kole ufouny. Jenom jde o to naučit se v tom dospělém světě nějak fungovat, nebránit se tomu a nebát se toho. Taky se teď cítím schopnější a sebevědomější, přesně, jak jsi napsala. Nějak jsem se konečně naučila brát sama sebe tak, jak jsem, a pořád o sobě nepochybovat.

      Vymazat
  5. Moc pěkně napsáno, hlavně to s tou dospělostí. Tohle téma už nějakou dobu řeším taky, za minulý rok se událo hodně věcí, které mě tak nějak přivedly k "prahu dospělosti" a po velkém zdráhání jsem musela sobě samotné přiznat, že už jsem ten práh definitivně překročila. Předtím jsem byla jednou nohou tam a druhou tady. Ne, že by se nedalo nikdy na chvíli vrátit zpět, ale už tam nemůžu být pořád.
    Přeji hodně zdaru ve věcech budoucích! :)
    (Dovolila jsem si tě sledovat na instagramu, máš skvělé fotky! :) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za milý komentář, za přání i za sledování na instagramu. Někdy mi připadá, že toho tam dávám moc, ale hrozně mě to baví, a lidi z instagramu mám ráda. :)

      Vymazat