sobota 12. srpna 2017

Papírový svět

Psaní deníků doprovází můj život už spoustu let. Myslím, že to bylo snad ve třetí nebo čtvrté třídě, kdy mi máma koupila hezký starorůžový sešit v tvrdých deskách, ze kterého po krátkém přemýšlení, co s ním, vznikl můj první, naivně dětský deník. Na něj navázaly další v podobném duchu, pak rádoby autentický a dost trapný deník z Bradavic, sešity, ve kterých jsem se rozplývala nad idoly z mých oblíbených seriálů. Z té doby se mi nedochovalo nic, možná naštěstí.
Asi od třeťáku do konce roku 2012 to už bylo takové rozumnější až rozumné, záleželo mi na tom, co píšu i do čeho píšu, a tuhle sbírku mám schovanou v krabici u rodičů na půdě (stále jsem líná to přesunout domů).


Pak přišlo období, kdy jsem nepsala nic, a pak období, kdy jsem se snažila papírový deník nahradit blogem. Blogování je fajn, jenže jsem brzy zjistila, že na blog nelze napsat všechno, a že je pro mě důležité si psaním rovnat všechny svoje myšlenky, i ty temné a hluboké. Nějakou dobu tuto funkci zastávaly různé notýsky, takové ty kapesní, kam jsem tohle zaznamenávala, kdykoli mě něco napadlo, ale pořád to nebylo úplně ono.
K psaní deníku jako takovému jsem se vrátila loni na konci srpna, zanedlouho to bude zrovna rok. Od té doby se to stalo mojí oblíbenou činností, která mi mockrát pomohla a velmi mě těší, a tak jsem se rozhodla se v tom trochu povrtat a ukázat lidem, aspoň částečně.


Tento sešit jsem si koupila minulý rok v květnu, na Světě knihy u stánku Peter Pauper Pressu. Dlouho mi pak bylo líto do něj psát, abych jej nezničila svým čmáráním. Dřív jsem s tímhle problémem docela bojovala, za poslední rok se mi to však povedlo překonat. Právě v srpnu jsem pak někde viděla fotku hezkého deníku s obrázky, fotkami, citáty a sušenými květy, koupila jsem si hezké bombičkové pero a rozhodla jsem se, že si vytvořím něco podobného.


Značnou část toho deníku tvoří právě spousta citátů, hezkých slov a psychologických faktů, které mě v té době velmi zajímaly. Vůbec se mi však nedařilo mít to tak pěkné jako na těch obrázcích na Tumlru, a to mě docela trápilo. Brzy jsem však přišla na to, že je to vlastně úplně jedno, že je to můj deník a že bude pěkný právě tím, že bude jiný a osobitý. Brzy jsem si vytvořila takový styl, který držím pořád: nějaký text, moje myšlenky, mezitím citát, zajímavost, úryvek z knihy a sem tam nějaký obrázek, vlaková jízdenka nebo lístek z kina a podobné vzpomínky.


Nebo koláže; vlastně jsem si ani nepamatovala, že jsem takovou pěknou vytvořila hned na začátku, a nevím, proč jsem to nedělala častěji. Teď jsem se jimi začala zabývat víc, hlavně v příštím deníku, ale ten je ještě budoucností.


Občas ty deníky zpětně procházím, jen tak jimi listuju, a často objevím strašně zajímavé a hezké věci, které bych jinak už zapomněla.



Spolu s říjnem loni začaly taky moje duševní krize, které se táhly dlouho a dlouho. Strašně jsem chtěla vypadnout, koupit si tu rozpadlou chatu u lesa, odstěhovat se tam a bydlet sama, moci si dělat věci po svém a nemuset se ohlížet na někoho dalšího, protože tohle u nás bohužel moc nefunguje. Nefunguje to o moc lépe ani teď, a já mám pořád občas chuť se na to vykašlat a udělat to.
Tenkrát jsem relaxovala kreslením dřevěných domečků v lese. Mohla bych to zkusit znovu.


Na podzim jsem si hodně oblíbila pávy, a tak, když jsem popsala sešit s kvítky, udělala jsem si radost a koupila jsem si tento krásný, od stejné značky jako ten první. V tomhle už se moje duševní krize rozvíjely víc; zajímavé ale je, že když jsem to zpětně četla, většinu těch problémů, o kterých tam píšu, si už nepamatuju.


Kromě špatných myšlenek jsou tam však i pěkné vzpomínky. Tahle je na AkiCon, což byla milá akce, kterou jsem chtěla zažít, a taky jsem si vyzkoušela cosplay a jela jsem poprvé metrem, navíc sama a taky mělo výluku a já se toho strašně bála, ale mnohem horším problémem se ukázalo být obchodní centrum Chodov. I tak to byl moc příjemný den a já jsem se nemohla dočkat příštího roku. Příští rok je teď a já jsem zjistila, že mi to asi stačilo vidět jednou, nebo že letos dám prostě přednost něčemu jinému.


Nevím už, jak tahle situace vznikla, ale stalo se to, že jsem v jednu chvíli měla ve sprše šampony poskládané do půlkruhu, a nějak jsem si toho všimla a připadalo mi to zvláštní. No, a pak mě napadl ten název a zdál se mi tak geniální, že jsem si jej musela poznamenat.
Ty hvězdičkové samolepky jsem ulovila v Kiku a byly boží. Měla jsem si jich koupit víc.


Do mojí sbírky citátů se dostal i tento výrok mé kamarádky, který tenkrát napsala na blog a mě nějak osobně oslovil a na chvíli mi pomohl. Je to další věc, o které bych už neměla tušení, kdybych si jí nenapsala.


Nástupce pana páva pocházel z Amazonu. Líbilo se mi, že má ty obyčejné hnědé desky a chtěla jsem je nějak vyzdobit, jenže pak se mi začal líbit tak, jak je, a nainstalovala jsem tam jenom tu stužku na zavazání. Byl mým společníkem od začátku prosince asi do konce února a byl mi takový bližší než sešity s krásnými deskami. V prosinci se bohužel moje duševní krize zhoršily, a tak je v něm spousta textu a málo obrázků.


Tento úryvek jsem si opsala z nějakého blogu, a bohužel už vůbec nevím, který to byl. Někdy nějaký potkám, projdu jej a třeba se mi i líbí, jenže pak na něj pozapomenu, nebo si k němu prostě nevytvořím potřebný vztah. Byl to asi jeden z těch případů.


Je tam také několik stran vzpomínek na střední školu, na věci, na které si už vzpomenu jen velmi zřídka, ale ráda. Nakreslila jsem si k tomu klatovskou Bílou věž, poblíž které byl takový krásný kostel, a na ten jsem radši chodila koukat místo toho, abych třeba šla se spolužáky na pivo. Ten kostel mi byl bližší.


Do toho obyčejného hnědého sešitu jsem taky začala kreslit obrázky do 52doodles2017. Tento patří k mým nejmilejším, i když jaro bylo nakonec úplně jiné, než jak jsem o něm snila, a dokonce jsem tenkrát ani nevěděla, že si nechám ostříhat vlasy. To zvířátko z Hildy bych ale pořád chtěla.


Po sešitu s Malým princem jsem toužila od chvíle, kdy jsem se ke psaní deníků vrátila. Koupila jsem si jen v rámci povánočních nákupů v plzeňském Kanzelsbergeru. Strašně jsem se těšila, až do něj začnu psát, velmi brzy ale přišlo zklamání. Měl takový divný formát a ještě divnější stránky, takové klouzavé a tenké, a vůbec se mi do něj nepsalo dobře. Časem jsem do něj přestala i kreslit a zapisovat citáty a takové věci, protože jsem v tom divném prostředí ty hezké věci nechtěla. Pořídila jsem si na to jiný sešit, obyčejný čistý blok z Tigeru. Překvapuje mě, že jsem jej vůbec vydržela popsat až do konce. Možná to byla trochu předzvěst toho, co v něm bude zapsáno: ocitly se v něm totiž moje nejhorší zimní a jarní krize a všechny ty špatné věci, co se mi staly v červnu.


Než jsem do něj začala psát, nakreslila jsem si tam takovou pěknou ilustraci. Je to to nejpěknější, co v tom sešitu je, a "Those who don't believe in magic will never find it" se stalo takovým mým heslem.


Taky jsem si tam nalepila další svůj oblíbený obrázek z 52 doodles, a jsou tam zaznamenané i ty hezké květnové dny, které jsem z většiny trávila čtením a kreslením v lese, a dva víkendy s čarodějnicemi. Aspoň to díky těm věcem nehodím do kamen, což by byla škoda, protože je to zvenčí pěkný sešit.


V poslední třetině června jsem chudáka Malého prince konečně mohla odložit a vystřídal jej můj krásný letní, "prázdninový" parťák, kterého jsem objevila jednoho dne úplně náhodou ve vietnamské tržnici. (Sledovači mého instagramu už jej znají z 52 doodles.) Dala jsem mu přednost před mým vysněným malinovým Leuchtturmem, který jsem si koupila k narozeninám, protože se mi vzhledově víc hodil k létu. Měla bych se k milým asijským spoluobčanům zajít mrknout zase, protože tohle byl za osmdesát korun nejlepší a překvapivě kvalitní úlovek. Miluju jej ze všech nejvíc, hrozně si ho hýčkám a trápí mě, že už mi v něm nezbývá moc volných stránek.


Zjistila jsem, že se mi špatně začíná psát nový zápis vlevo. Nevím, jestli to nějak souvisí s tím, že píšu pravou, nebo jestli je to nějaká divná úchylka, ale vlevo to prostě není ono. A tak začínám vpravo a ty volné stránky zaplňuji obrázky a tím ostatním. Tento epicky vyvedený citát se mi teď už ani tolik nelíbí. I to se může stát.


Motýlic letos bylo dost málo, a tak jsem jim aspoň věnovala stránku (vůbec to nevypadá tak, jak jsem chtěla, ale i tak je to docela pěkný, a o tom to celý je). Na druhé straně je informace o počasí spolu s vodovkovou ilustrací, protože mi to nebe nešlo večer vyfotit a chtěla jsem si to pamatovat.


Na návštěvě u kamarádky jsem na cestu dostala takový dobrý čaj a obal od něj jsem si nalepila k ostatním vzpomínkám na ten víkend. Vím, že až si to jednou budu zpětně prohlížet, vzpomenu si díky tomu na spoustu hezkých drobností. Tohle se mi na téhle deníkové činnosti líbí nejvíc; že si díky tomu víc pamatuju a nemám tolik pocit, že mi život utíká mezi prsty. Spoustě lidí se to zdá jako pitomá a dětinská zábava, ale tak to není. Nebo možná je, ale mně je to už jedno. Protože v konečném důsledku je vlastně zbytečná kterákoli činnost a nejde o nic jiného, než aby měl člověk prostě radost.


Tady jsem ventilovala své nadšení ze Spiderkluka, rozstříhala jsem časopis, který jsem si koupila v rozverné náladě na pražském nádraží, protože už mě nebavilo číst knihu, kterou jsem měla na cestu, a využila jsem vylisovanou modrou hortenzii, kterou jsem šlohla na jedné zahradě a těch kvítků jsem měla snad padesát (snad neshnijou). Byla to zábavná činnost a cítila jsem se mladší, což se v mém už docela hodí.

Byla bych ráda, kdyby mi můj letní deník vydržel až do konce srpna, ale se svým tempem tomu příliš nevěřím. Malinově červený Leuchtturm, který jsem už trošičku vytunila, aby nebyl tak strašidelně prázdný, se už jistě těší, až přijde jeho čas. Doufám, že to bude dobrý čas, a že nedopadne jako jeho kolega. A už teď jsem zvědavá, jaký bude jeho nástupce.

16 komentářů:

  1. U Merlina, to je tak krásný článek, že jsem se u toho musela prostě usmívat. Ty píšeš tak hrozně hezky a mile a člověku to prostě dokáže zlepšit náladu. Božíí! A ty deníky jsou taky boží.
    Už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že bych si něco takového taky ráda pořídila, ale je mi jasné, že bych to nejspíš nevydržela ani do půlky prvního.

    Za rok očekávám další podobný článek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, to jsem moc ráda, že to tak působí! Mě to hrozně bavilo psát, podobně jako psaní samotných deníků, tak jsem ráda, že to těší i ostatní. :)
      Za rok určitě bude další, možná i dřív. :)

      Vymazat
  2. To je všechno tak upravené, krásné a kreativní. Kdybys viděla můj deník, asi by ses hodně divila, jak vypadá. :D (Začala jsem si psát terapeutický deníček, někdy v únoru, s předsevzetím, že si každý den zapíšu aspoň pár řádků, a je to jedna z mála věcí, které opravdu dodržuji. Jenže to jsou mnohdy prostě ošklivé čmáranice. Prostě nejsem na tu estetickou úpravu, ale o to víc mě potěší, když můžu vidět něco tak báječného, jako útržky z tvých deníků.) A i když tě neznám, je mi na tobě sympatické, že nejsi nijak přehnaně a neupřímně optimistická a i ty kreativní deníčky a obrázky do 52 doodles jsou tak hezky upřímné.
    Úplně nejvíc se mi líbí ten obrázek s "Those who don't believe in magic will never find it". A ten krásný sešit s pávem, ale všechny ty sešity jsou super. Já mám sešity hrozně ráda, je to vlastně úplně nejlepší dárek, jaký můžu dostat - nějaký hezký zápisník.
    Heslo "Neplýtvám papírem" si vlastně pamatuji z tvého minulého blogu. Ale ono je někdy opravdu lepší pocit vypsat se na papír. Už jenom ten pocit, že píšeš rukou - protože to hned svá slova tak nějak zhmotňuješ. Mimochodem, tvoje písmo je moc hezké.
    Tak si říkám, že bych možná někdy mohla stvořit podobný článek. I když moje deníky nejsou tak umělecký. Nevadilo bych ti, kdybych se inspirovala?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předně děkuju za všechny pochvaly; nezdá se mi, že bych si je úplně zasloužila, ale o to víc jsem za ně ráda. :) Třeba moje písmo se mi vůbec nelíbí, připadá mi takové zašmodrchané a divné.
      Přehnaný optimismus nemám ráda, píšu to, jak to je. Připadá mi, že je toho optimismu v poslední době všude až příliš.
      Určitě mi nebude vadit, když se inspiruješ, naopak mi to udělá radost. Taky se často inspiruju u jiných lidí, ale mám vždycky trochu strach, aby je to neurazilo. Já to beru tak, že když se ode mně někdo inspiruje, asi jsem to udělala dobře. :) Od tebe si něco takového přečtu a prohlédnu moc ráda, a budu se těšit!

      Vymazat
  3. Úplně jsi mě nahlodla, že bych mohla v deníčkování taky zkusit pokračovat. U mě ale nikdy nemělo dlouhé trvání. Vždycky to byl jenom takovej záchvěv... ubohej prd a pak zas nic.
    Když mě se prostě líbí, jak to ostatní mají hezký a mně to asi prostě úplně nejde nebo nevím. Nemám z toho ten pocit a asi ani dostatečnej zápal...
    Jediný, u čeho se tak nějak držím, je deníčkový mapování různých zážitků s Larou, co jsem si slíbila, že budu dělat, ještě než jsem ji měla. Protože jsem to samé chtěla dělat u Sheldona, jenže jsem u toho nevydržela a pak už na to nestihla navázat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně třeba připadá, že to mají všichni ostatní hezčí než já. :D Ale jestli mě to něčemu naučilo, tak tomu, že nemá smysle se srovnávat s ostatními a že je fajn, když si to děláš po svém, aby se to líbilo hlavně tobě (a taky tomu, že když se to někdy ani tak nepovede, je to jedno a povede se to zase jindy :D).
      Pro mě to má taky takovou terapeutickou funkci, a baví mě to možná pořád víc a víc, a bez toho to asi dělat nejde.

      Vymazat
  4. Ty dřevěné chaloupky mě zaujaly. Dřív jsem to taky tak nějak plánovala. Teď to beru jako útulné zákoutí v sobě, kam utíkám, když je všeho kolem moc. Několikrát se mi zdálo o dřevených domcích plných knih, tak tam občas uteču na pár vteřin, abych se zas mohla vrátit do reality.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, ona je to hezká představa, ale moc k žití to asi nebude, natož aby tam byl člověk sám (o tu samotu mi hlavně šlo). Teď to dělám taky tak, že mám to místo prostě v hlavě a tak nějak tam utíkám, když je potřeba. :)

      Vymazat
  5. Ňuňuňu, úplně mi to připomíná můj deníkový článek. Je krásné takhle vidět někoho dalšího, koho psaní deníku naplňuje tak jako mě. ♥ Já si jej píšu posledních třináct let, +- fakt pravidelně a bez žádného přerušení, doteď mi to přijde neuvěřitelné, když nad tím tak přemýšlím. Ale je pravda, že rozhodně nemám takovou "spotřebu" jako ty. Asi to bude tím, že píšu hrozně drobně a většinou do deníku fakt jen píšu. Třeba teď mám ještě stále ten anakondový z edice s Malým princem, pamatuji si, že jsem ti na něj reagovala na twitteru. Stránky má fakt zvláštní, když jsem do něj psala na začátku, tak se mi hrozně stýskalo po Moleskine, protože ten rozdíl byl fakt bolestivý. :D Moc se mi líbí tvé malůvky a jak tě to baví, to je prostě krásné. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mě těší když vidím, že tahle činnost někoho tak baví. :) Nedávno jsem objevila takové pěkné kanály na youtube právě o denících, ty mě právě inspirovaly k napsání toho článku. Zkus mrknou na Jordan Clark a Overall Adventures, myslím, že by se ti to mohlo líbit. :) (Já na takové věci občas ráda koukám, tak nějak mě to uklidňuje a dají se tam objevit zajímavé věci.)
      Mám takovou spotřebu, protože jsem docela grafoman a když začnu psát, nějak se to rozběhne a těžko se mi přestává. A taky mám v jednom sešitu jak normální deníkové zápisky, tak všechny ty obrázky a citáty a seznamy a tak. Pokud vím, ty máš na různé věci různé sešity. :)
      Mně na tom Malém princi nejvíc vadil ten "materiál" těch stránek, vůbec se mi do něj nepsalo dobře a bylo mi to hrozně líto. Jsem aspoň ráda, že jsem jej dokázala popsat celý, i když je to tedy hnusný, jak vzhledově, tak obsahem.

      Vymazat
  6. Tohle je prostě fakt strašně pěkný. Obdivuju, že si s tím vždycky tak vyhraješ a že ti to vydrží. Deník jako takový, v pevné formě, jsem se párkrát pokoušela psát, ale nikdy mi to nevydrželo. Řekla bych, že v tomhle ohledu se zas realizuji na blogísku a to mě tak nějak naplňuje víc, navíc k tomu většinou mám tu zpětnou vazbu, kterou bych ráda. Ale je to strašně fajn, že se najdou lidé, které to takhle naplňuje a tím, jaké to mají esteticky krásné, nechají pokochat se i nás. ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě na tohle blog právě tolik nevyhovuje; strašně mi pomáhá si napsat všechno, co se mi mele v hlavě, ale to nejde všechno psát veřejně. I k těm zážitkům si píšu i dost osobní postřehy, a na zpětný vazbě mi tolik nezáleží (na starým blogu jsem třeba kolikrát vůbec nečetla komentáře, protože jsem si utvořila představu, že mi to určitě někdo kritizuje :D).

      Vymazat
  7. Ty jsi prostě neskutečně zajímavej tvor... :-)
    Fakt, že při čtení má člověk úplně chuť začít deníčkovat taky. Jeden čas jsem si i já psala deníček, taky jsem si s tím vždycky vyhrála a hrozně mě bavilo si do něj čmárat drobný ilustrace. Při čtení článku se mi po tom úplně zastesklo.
    Na mě to nepůsobí vůbec dětinsky, je to hrozně pěkný koníček. A dnes už nevšední, takže o to pěknější. Máš to všechno moc hezky upravený.
    Článek je hrozně super, tvoje články mě baví víc a víc. A neuvěřitelně mě inspiruješ!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cítím se poctěna, že moje výtvory pro radost někoho inspirují. A taky mě to trošičku znervózňuje. :D

      Vymazat
  8. Tenhle článek se mi hrozně moc líbil a opravdu mě bavilo jej číst. Popravdě mám tohle téma "deníčkování" hrozně rád a vždycky rád zvědavě nakouknu jak to pojednávají ostatní. Deník v pravém smyslu si sice nepíšu (i když několik pokusů o to bylo, většinou rychle ztroskotaly) ale mám spoustu skicářů a náčrtníků a taky mám jeden deník kam si píšu sny a pak takový inspirační deník, kam si lepím vše, co mě zajímá. Tvůj článek ve mě vyvolal touhu se k tomu všemu vrátit a zase se tomu plně věnovat. Škoda, že právě končí prázdniny a s nimi i vhodná doba pro tuhle činnost.

    Obdivuji tě, že k psaní deníků dokážeš přistupovat tak svědomitě, mě vždycky dělalo problém se něčeho takto chytit a držet se u toho a psát třeba každý den. (Samozřejmě že s jinými věcmi to zvládám, musím, ale přál bych si pořádně se věnovat tolika věcem!) Hrozně se mi líbí ten deník s pávem, ten je krásný, a vzápětí jsem viděl ten následující, hnědý, a ten se mi líbí asi ještě víc. Moc se mi líbí tvá kresba kostela - takové věci jsou mi taky bližší než večery v hospodě. Je to škoda, že ten deník s Malým princem byl tak nekvalitní, protože vypadá krásně. To by mě naštvalo. (A ten tvůj obrázek malého prince a taky té přírody je kouzelný)ještě se mi hrozně líbí ta stránka s motýlicemi, protože motýlice mám hrozně rád. A je pravda, že jsem jich letos moc neviděl. To je trochu smutné.

    Celkově to je moc krásný a zajímavý článek a jsem rád, že jsem se tu zastavil a přečetl jsem si ho! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za milý komentář, jsem moc ráda, že to lidi tak těší číst. :)

      Já jsem vždycky byla tak trochu grafoman a pořád jsem něco sepisovala. Teď jsem si zvykla každý den napsat pár řádek o tom, co se mi dělo nebo co mě napadlo, a většinou je z toho pár stránek, protože když vezmu do ruky propisku, těžko se mi přestává psát. Uklidňuje mě to a mám díky tomu pocit, že mám zajímavý život a že mi jen neutíká mezi prsty, s takovými myšlenkami jsem totiž jednu dobu dost bojovala a trápily mě. Moc mě baví si k tomu přidávat ty obrázky a takové věci, když si to pak zpětně prohlížím, bývám překvapená, co pěkného jsem dokázala vytvořit. :)

      K tomu kostelu jsem chodila cestou ze školy skoro každý den, je u něj takový malý parčík schovaný za kusem bývalých městských hradeb, takové klidné a kouzelné místo uprostřed města. Na jaře jsem se tam chtěla jet podívat, ale to město je docela daleko a nechtělo se mi tam pak jezdit jen tak naprázdno. Je to asi podobné jako to, jak píšeš, že se chceš pořádně věnovat spoustě věcí a moc to nejde. To bych taky moc ráda, bohužel život tak asi nefunguje.
      Motýlice vypadají jako víly. V okolních lesích jich vždycky bylo celé léto plno, letos jsem jich viděla jen pár na jaře.

      Vymazat