úterý 26. září 2017

Podzimně

"Autumn killed the summer with the softest kiss."



Tuhle roztomilou větičku jsem objevila minulé září. Tenkrát příchod podzimu přesně vystihovala; většinu září ještě působilo léto, někdy až moc, a pak třetí sobotu najednou celý den pršelo, úplně celý, a v lese se vytvořily krásné potůčky které tam jindy nejsou, a všechno najednou ztichlo. Druhý den už zase svítilo slunko a bylo krásně, ale už byl prostě podzim, takové to jiné světlo a vůně ve vzduchu. Ten víkend patří k mým nejmilejším vzpomínkám.

Letos podzim léto zavraždil tvrdou ránou do hlavy, a tak zatímco jeden den jsem se ještě i kraťasech a tílku opékala ve skoro třicetistupňovém vedru, druhý den tady najednou byl, ve své studené, šedé a lezavé podobě, kterou si obyčejně spojuju až s listopadem. Za tohle jsem se na něj zlobila. Přišel příliš rychle, a přinesl s sebou množství špatných věcí, a za to jsem se na něj zlobila možná ještě víc, protože už někdy na začátku července se ve mě zničehonic usadil pocit, že podzim bude hezký a všechno se v té době zlepší.
Jenže věci se někdy nejspíš musí nejdřív zhoršit, aby to mohlo být zase lepší.

První oficiálně podzimní víkend byl podzimní přesně takovým způsobem, na který jsem se těšila. Ráno mlhavé a chladné, odpoledne slunečné, zlaté a tak akorát teplé, aby se dalo celé strávit venku. A tak jsem chodila po lese, jezdila na kole, trochu zahradničila, chumlala jsem se do mikin a pila spousty kafe a viděla jsem hned tři filmy z podzimního seznamu a bylo to tak fajn, jako už víkend dlouho nebyl.
Se slunečným počasím se ke mně vrátil i ten záhadný dobrý pocit ze začátku července, a spolu s ním vlna nezvyklého optimismu, která mu věří, a možná to je první krok k tomu, aby to tak skutečně bylo, prostě věřit a nepochybovat. Tuhle jsem trochu vzpomínala na doby minulé a napadlo mě, že je to jedna z věcí, které nám jdou v dětství úplně snadno a přirozeně, a s přibývajícím věkem jsou těžší a těžší.

Připadá mi jenom, že ty stromy barevnějí nějak moc rychle. Možná jsem ten začátek jenom neviděla, protože přes šedé mraky, které poslední dva týdny obývaly oblohu i moji hlavu, toho příliš vidět nebylo. Taky nemůžu popřít, že se mi občas nezasteskne po létě. Bylo nečekaně zvláštní a pěkné a některé věci mi teď budou hodně chybět, a taky se blíží Temné časy, ze kterých mám zase trochu strach.
Jednou z letních věcí, která mi chyběla, jsou lacláče. Je to můj vůbec nejoblíbenější kus oblečení a nejspíš by mi nevadilo nosit jenom je, jenomže mám jenom dvoje kraťasy. Z jedněch jsem ty kraťasy vyrobila, protože dlouhé kalhoty celkově nemám moc v lásce a lacláky se mi tak ani tolik nelíbí. Jinak jsou úžasně pohodlné a hezké a cítím se v nich dobrodružně a umělecky a prostě celkově moc dobře, proto je mám tolik ráda. Minulý týden jsem si je zkusila vzít s punčocháči a svetříkem a mými podzimními botami a ukázalo se, že se tak jejich dobré vlastnosti ještě znásobí, a nejspíš je už zase nesundám. Jenom bych jich potřebovala víc.

Až bude podzim ještě barevnější, musím se vydat na Zelenovské rybníky. Kolem nich je to totiž vždycky nejbarevnější.

Víc než jindy se teď vyžívám ve snění. Není to takové to útěkové, které jsem provozovala většinu doby, co jsem chodila do školy (i když možná trošku je; čím lépe zaměstnat hlavu, když se to v práci vleče, než představami, jak vám příští rok pokvetou mečíky?), ani tolik takové to, kdy si představujete, že jste ve filmu nebo knize nebo něčem takovém a sami prožíváte všechna ta dobrodružství a jste hustější a akčnější a odvážnější, než byste toho kdy mohli být schopni, i když to trochu provozuju pořád a jsou věci, které nedokážu sledovat bez toho, aby mi takové scénáře běhaly v hlavě. Sním o skutečných věcech, o věcech, které si přeju, nebo o těch, které se mi líbí, ale nejspíš si je tolik nepřeju. Sním o květinách a zahrádce, o psech, o lacláčové sukni, o žlutém kole, o setkáních s mými oblíbenými lidmi, i s těmi, které jsem ještě neviděla, o malých domcích u lesa. K některým z těch věcí vytvářím plány, a třeba plány na tento měsíc zabírají povážlivou část mého současného deníku. Žádný z nich vlastně vůbec nevyšel; přesto jsem to dokázala přejít s minimálním zklamáním. Plánování je fajn, protože mám pocit, že se něco děje, nějak se to hýbe, i když se třeba neděje vůbec nic, a času stráveného tím plánováním a sněním o věcech, které nevyšly, vlastně nelituju, protože v tu chvíli mi to dělalo radost a na něco jsem se těšila, a i to je důležitý.
Tedy, ne že bych nebyla ráda, kdyby třeba moje plány na říjen tak trochu vyšly. Ale člověk by se měl spokojit s tím, co zrovna má. Nic jiného mu totiž stejně nezbývá.

Třeba tak by ty mečíky mohly vypadat. A k nim taky astry. A hledíky. A slunečnice. A cínie.
(A taky je možný, že se mi na jaře do ničeho takového už vůbec nebude chtít.)

Moje hlava přetéká nápady a touhou něco vytvářet, a dny, i ty volné jsou pořád moc krátké. Bylo by  hrozně fajn třeba půl dne malovat a druhou půlku dne psát a kreslit a plést, nebo vytvářet to video, které mě napadlo včera a které stejně nikdy nevznikne, protože na to nemám techniku a potřebné skilly a už vůbec ne čas to nějak získávat. Ale mohla bych si to zkusit třeba nějak pořádně zapsat, kdyby někdy náhodou. Jenže, ono se kromě toho musí ještě třeba spát, a to není dobré šidit, protože se mi pak motá hlava a je to horší než lepší. Kafe a čaje se taky samy neuvaří, pak je potřeba uklízet, protože v bordelu se kreativní činnosti provozují špatně, a najíst se, a taky chci chodit ven, postarat se o zvířata, nasbírat šípky, přečíst nějakou knihu, je toho spousta. Víte, co bych si třeba přála? Aby vůbec nebylo potřeba jíst. Abychom si třeba mohli dát čokoládku nebo dortík nebo tortillu, co si chystám k obědu, ale nebylo by to nutné k přežití. Jídlo totiž na můj vkus celkově zabírá až strašidelné množství času, i když to třeba flákám tak, jak to flákám.
Nejhorší je, že když nevím, co bych dělala dřív, často to dopadá tak, že neudělám vlastně nic, protože se do toho moc zamotám. Asi bych si k tomu měla vytvořit taky nějaký plán. Když nevyjde, můžu mít aspoň ten pocit, že jsem něco udělala.

(To okno není moje, ale docela bych si přála, aby bylo. Na takové obrázky ráda koukám,hlavně u toho otravného jídla.)


7 komentářů:

  1. To je krásný podzimní článek! Kéž bych tě někdy v těch lacláčových šortkách a punčocháčích viděla. Třeba bych načerpala trochu módní inspirace. Ze mě se totiž na podzim stává taková seriózní slečna v dlouhých šedých svetrech. (Ale koupila jsem si kabátek, a to je jedna z mála podzimních radostí.)
    Hmm... Líbí se mi, jak vnímáš podzim. Já jsem takový podzimní pesimista. Vidím všechno hrozně dekadentně, ještě více než obvykle. Občas jdu po ulici a je mi smutno z toho, že všude okolo sebe vidím smrt. A máš pravdu, i u nás se listy zbarvily nějak moc rychle. Barvy podzimních listů se mi tedy opravdu líbí. Jednou jsem se rýpala v barevné typologii a zjistila jsem, že jsem nejspíš podzimní typ, a že bych tyhle barvy měla nosit.
    I mně jídlo zabírá moc času. A to nutkání tvořit s tebou asi místy také sdílím. Akorát já teď musím většinou tvořivý čas ukrajovat z času školního. Hrůza, tohle období.
    A mečíky jsou nádherné! S jedním se vždycky zdvořile zdravím, když jdu do města. Nedávno jsem oplakala jeho smrt.
    Abych končila optimisticky... Máš pravdu, musíme se spokojit s tím, co máme. Třeba s blogy a se sny. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad se někdy povede aspoň lacláčová fotka. :) Jsem člověk dosti antimódní a většinu doby nosím rifle nebo kraťasy a k tomu trička a případně nějakou mikinu nebo košili. Občas mám chvíle, kdy mě to přestane bavit, a zkouším nové věci. :D
      Tuhle jsem pozorovala to barevné listí a vzpomněla jsem si, že už jsi to někde psala, že vlastně umírají. Trochu jsem se nad tím pozastavila a přemýšlela jsem o tom, že lidé se smrti obvykle bojí a nemluví se o ní, ale umírající listí většina lidí nadšeně obdivuje. Je to zvláštní. Listí na jaře zase vyroste nové; možná to u lidí se smrtí funguje podobně.
      Z času na tvoření a vůbec věci, které by člověk dělal nejradši, asi bude vždycky něco ukrajovat. Když ne práce, tak škola, a když ne to, tak třeba ta příprava jídla. Asi proto, aby byla na světě nějaká rovnováha.
      Pro svoje mečíky už jsem připravila jeden koutek naší mrňavé zahrady. Těším se na ně. Třeba je pak budou kolemjdoucí taky zdravit. :)

      Vymazat
  2. Konec článku vystihuje můj stav. Taky, když toho mám hodně, že nevím, co dřív, což je v poslední době až moc často, tak se nakonec přistihnu, že nedělám nic a jsem z toho vykolejená a ztrácím elán do toho, začít něco dělat a stane se z toho taková podivná smyčka, ze který nevím, jak se dostat ven.
    A nad tím, jak zabírá jídlo hromadu času taky přemýšlím celkem často. Štve mě to, přes týden se dost odbíjím... kdyby si mamka neudělala rutinu z nedělních obědů, kdy jíme společně a ona vaří, asi bych málokdy měla něco pořádnýho. :D

    Mimo jiné, já třeba na tu letošní letní vraždu vzpomínám strašně ráda. Ten den, 1.září, je zase pro mě strašně hezkou vzpomínkou, i když upršenou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já když mám takhle chuť něco vytvářet, chci to všechno udělat co nejdřív, protože se bojím, že kdybych to nechala na později, tak se mi už potom nebude tolik chtít, a pak se v tom tak motám. :D A naše máma sice pravidelné nedělní obědy nevede, ale občas si tak nenápadně něco objednám, nebo s tím přijde sama, což mě vždycky moc potěší. :D
      On ten letošní příchod podzimu byl svým způsobem kouzelný, ale stejně mě to trochu naštvalo. :D

      Vymazat
  3. Já bych to jídlo taky zrušila, člověka to hrozně otravuje. :D Jako... neříkám, že by nám měli hned pečení holubi lítat sami do pusy (fuj, jednak to je nepraktické a jednak ne zrovna čistotné :D), ale klidně bych se bez té přípravy obešla. A hlavně pak bez toho uklízení!

    Jinak si už delší dobu taky říkám, že si budu muset začít tvořit nějaké plány nebo harmonogramy, protože jak píše Atheira, nakonec se člověk přistihne, že z toho, co plánoval, nedělá nic a akorát ho to naštve.

    OdpovědětVymazat
  4. "Jenže věci se někdy nejspíš musí nejdřív zhoršit, aby to mohlo být zase lepší." Ach ach ach! Tohle mi úplně mluví z duše. ♥ A úplně to vystihovalo moje letošní léto...
    Když jsem se s mamkou teď toulala po Praze, tak nechápala, jak je možné, že tam jsou už oranžové listy na stromech, že u nás doma si toho zabarvování vůbec nevšimla. Je pravda, že co teď chodím poměrně často do školy přes park, tak se mi to daří stíhat a pozorovat, ach ach. :3
    Podzim ve znamení kraťasů? U mě je to nová mikina. Obrovská, heboučká, tak akorát se do ní zachumlat. Doufám, že mě ochrání před vším... no, prostě vším. Tak nějak celkově, huu!

    OdpovědětVymazat
  5. Ač změny v životě vyžaduju, takové ty prudké skoky taky nemám moc v lásce. Chce to prostě všechno takové to pomalé, pozvolné tempo... Ale přiznám se, že tentokrát mi ten skok z léta do podzimu vůbec nevadil, naopak. Ale i tak to bylo zvláštní. A pořád je.

    Času je hrozně málo. Obzvlášť pro lidi, kteří mají spoustu zálib, kterým se chtějí pravidelně věnovat. To pak člověk neví, na co se vrhnout dřív, že se nakonec nepustí do ničeho a čas utíká, jak píše sestra.. Kam vlastně zmizelo září? Mám pocit, že ani nebylo. Ale zakázala jsem si nad tím, jak hrozně všechno letí, přemýšlet, protože jinak bych mohla upadnout do deprese z toho, že za chvíli ten život uteče celý a bude po... A to je strašidelná představa! :-D

    Mimochodem, věta "Jenže věci se někdy nejspíš musí nejdřív zhoršit, aby to mohlo být zase lepší." je tak moc výstižná, že bych si ji nejradši napsala na zeď.. :-)

    OdpovědětVymazat