úterý 13. února 2018

Vítej v klubu smolařů, debile.

Napadl sníh. Je ho taková bídná trošička, poněkud v rozporu s tím, co říkaly předpovědi, protože podle nich mělo napadnout patnáct centimetrů. Každopádně to však stačilo na to, aby se barva světa změnila z neurčité šedohnědé na černobílou a všechno se zdálo hezčí. A mráz zase způsobil, že tu černobílou občas prozářila zimní růžová při západu nebo východu slunce. Byla mi dost zima, ale byla jsem ráda, že je zima, protože v únoru má být zima. Přesto všechno je ve vzduchu poznat, že jaro je už na cestě, a zpívající ptáci a línající koně to jenom potvrzují.


Změny počasí byly nejvýraznějšími událostmi minulého týdne. Byl takový podivný, jednotvárný, pořád stejně barevný a dny se sobě podobaly tak moc, že je skoro nešlo rozlišit. Platilo to i pro víkend a pro pátek, který byl vlastně skoro dobrodružnější, než by se mi líbilo.
V pátek jsem se vydala do Prahy. Jela jsem tam s bratrem, a připadalo mi to trochu smutné, protože v předchozích několika letech jsem se v Praze vyskytovala jenom kvůli setkáním s kamarádkami. Bylo mi líto, že teď to tak nebude, ale na nějaké větší lítosti v tomhle směru nakonec nebyl čas. Bratr nedávno přišel s tím, že poletí s kamarády do Ruska. Nevím, koho to napadlo, ani co tam budou dělat, ani nevím, co je v Rusku zajímavého k vidění, ale něco se určitě najde. Jenže pro cestu do Ruska je potřeba vízum, a vízum se dá vyřídit nejblíž v Praze. Z toho zjištění začal bratr trochu hysterčit, že se v Praze nevyzná a neví, kam tam má jít a tak, takže jsem se nabídla, že bych tam jela s ním, protože s cestováním pražskou dopravou mám už nějaké zkušenosti a navíc asi lepší smysl pro orientaci. Navíc jsem myslela, že by to mohl být fajn výlet. No, nebyl.
K ruskému konzulátu, kde se podle bratrových informací měla víza vydávat, jsme trefili až podivně snadno. A špatně, samozřejmě. Už ta železná brána vypadala nebezpečně, a když se k ní vyřítil rusky mluvící týpek a chtěl vědět, co tam chceme, měla jsem chuť se otočit a zdrhat. Naštěstí se nám podařilo se s tím pánem nějak dorozumět a dozvědět se, že musíme na vízové centrum. A tak jsme chvíli chodili ulicí tam a zpátky, snažili jsme se přijít na to, na které z těch tří adres, které nám nabízel internet, to centrum tedy je, až jsme se už poněkud zoufale zašli zeptat do blízké cestovní kanceláře, kde nám moc milá paní přesně vysvětlila, jak a čím se tam dostaneme. Ovšem na místě zoufalství pokračovalo, protože najít ve spleti podivných domů ty správné naleštěné dveře a dvorek, o kterém mluvila paní z cestovky, bylo složitější, než se očekávalo. Dokonce jsme málem vlezli do Úřadu vlády. Ty nenápadné dveře vízového centra se nám povedlo najít zase až po zeptání, tentokrát značně naprdnuté recepční.
Mysleli jsme, že bychom se třeba ještě šli podívat někam kousek po Praze, ale vzhledem k tomu, že nám tyhle cesty zabraly tři hodiny, a že bylo studené šedivé počasí, v poněkud klaustrofobních uličkách ještě šedivější a hnusnější, jenom jsme se najedli v obchodním centru vedle stanice metra a rychle jsme prchali zpátky na vlak. Cestou zpátky nás vypekly zase České dráhy a porucha lokomotivy, takže jsme se neobešli ani bez přestupu v Plzni (ten obnášel zběsilý běh poloviny lidí z rychlíku přes celé nádraží, protože hodinové zpoždění vyhlásili dvě minuty před odjezdem osobáku).
Tímto výletem nevýletem jsem si zase jen připomněla, jak moc nemám ráda města, a jak je Praha mnohem ošklivější, než jak se prezentuje. Viděla jsem jí z tramvaje pěkný kus, taky několik známých míst, o kterých často mluví v televizi, a všechno to byly takové špinavé šedivé budovy zastrčené ve špinavých šedivých uličkách. Nevím, jestli by to bylo lepší, kdyby bylo hezčí počasí, ale mám dojem, že by mi to tak stejně nepřipadalo. Jsem prostě skrz naskrz venkovan, člověk z hor a lesa, a po tomhle zážitku jsem ten náš konec světa viděla nesmírně ráda.



Nejhezčí věcí, co jsem v Praze viděla, byl tenhle streetart na Vltavské. A dole škaredá ulice se škaredým Divadlem Ypsilon, o kterém často mluví v televizi. Šlo se skrz něj k tomu vízovému centru. Moc jsem tomu neporozuměla.

Pokouší se o mě nějaký bacil, už zase. Tentokrát to ale vypadá, že se mu podaří mě udolat. Od sobotního večera se vznáším v takovém tom přednemocném deliriu, kdy je vám slabo a unaveně a jste celkově trochu mimo. K mojí zmatenosti přispělo navíc to, že se vesmír zřejmě rozhodl, že byl dlouho klid, a trochu můj svět zase rozšťouchal, zrovna v momentě, kdy jsem dokreslila kytky černobílé jako okolní svět a napsala jsem si k nim větu o tom, že nikdy nic nezůstává stejné. Poslouchala jsem k tomu Sonoru, jako už asi měsíc (jenže ona je ta písnička fakt hezká).
Docela se mi líbilo, jak věci byly od konce podzimu. Upínala jsem se k tomu zřejmě víc, než jsem měla, jak už se mi to stává, proto mě to teď tak nějak vykolejilo, a je mi trochu líto, že si doma zase nebudu mít tolik s kým povídat. No, nevadí. Neberu to nějak špatně. Prostě si koupím to kolo, co jsem si vyhlédla, nalepím si na ně samolepku Stranger Things, jestli takovou seženu, vypěstuju si hrášek a lichořeřišnici a možná taky mrkev, namaluju tolik kytek a vesmírů, že se mi sem ani nevejdou, a někdy mezitím najdu toho černého pejska s bílou náprsenkou. Nebo chrta, který o Vánocích nepřišel. A možná vůbec nebudu tak osamělá, jak si teď myslím.
Jenom nechápu, čím to, že bratr, všech tydýtů král, má takový úspěch u slečen.


"Nejlepší je neohlížet se. Nejlepší je věřit, že všechno nakonec dopadne dobře - a možná že také opravdu všechno dopadne dobře, říká snad někdo, že takové věci se nedějí?"

Když jsem četla To, opsala jsem si z té knihy spoustu podobných vět. A ty hodně vtipné jsem si zase podrthala. Budiž mi odpuštěno, že jsem čmárala do knížky. Tahle je z jedné z posledních stran, kdy už jsem přes slzy skoro neviděla. Je to už pár týdnů, co jsem tu knihu dočetla, a pořád jsem se přes to nějak nedokázala přenést. Rozečetla jsem od té doby asi tři další knížky, a vždycky jsem je po pár stranách odložila, protože to prostě nebylo ono. Teď mám rozečtenou knižní předlohu seriálu 13 Reasons Why, který jsem ani neviděla, ale ta knížka mě baví, i když ne tím způsobem, že bych měla chuť číst jí třeba tři hodiny v kuse. Za tu dobu bych jí stejně nejspíš přečetla celou. S knihami to není jednoduché, podobně, jak s hudbou.
Navíc jsem viděla film, který mi od začátku připadal až podezřele podobný Tomu. Dobou, kdy se odehrával, myšlenkou i postavami, a jak postupoval, byly mi ty podobnosti stále podezřelejší. Přemýšlela jsem nad tím, jestli film kopíruje knížku, nebo jestli je to jen náhoda, a až na konci jsem se dozvěděla, že je to natočené podle jiné Kingovy knihy. Myslím, že to bylo tak, že mistr King psal To, a napadl ho další příběh, jenže si nechtěl tolik lámat hlavu s postavami, tak prostě vzal několik charakterů a umístil je tam. Nebo prostě jenom měl takové kamarády a rád na ně vzpomíná. Nebo obojí. Na konci filmu jsem měla úplně stejné pocity jako na konci knihy: takový zvláštní smutek, smutek z konce, stýskání po časech, které jsem ani nezažila, jenom prostřednictvím toho příběhu, a zároveň pocit, že je všechno, jak má být, a že je to správně.
Ten film se jmenuje Stand By Me a je moc pěkný. A má takovou hezkou titulní písničku, která je asi hodně známá.


Často jsem jí poslouchala jednu dobu takhle v zimě, před pár lety, a pak jsem jí dlouho nemohla slyšet. Ta zima byla totiž taky časem několika ošklivých partnerských hádek, ze kterých mi bylo hrozně, a tahle písnička mi to dost připomínala. Nesnáším hádky. Vždycky mi z nich bylo zle. V poslední době jsem o tom hodně přemýšlela a došla jsem k tomu, že nechápu, proč se to ve vztazích považuje za normální. Když spolu lidi sdílejí život, neměli by po sobě křičet a říkat si ošklivé věci, ať už to tak myslí, nebo ne. Jenže kdyby to tak brali všichni, asi by spolu nikdo nikdy nežil.
Každopádně jsem ráda, že tenhle film smazal zbytek špatných vzpomínek vztahujících se k té písničce. Poslouchám jí teď zase skoro dokola, spolu s několika dalšími, co ve filmu zazněly. A mám z nich stýskací pocit po té před pár týdny dočtené knize, po těch dětech, co jsem v duchu adoptovala.
Však jsem o tom mluvila v předminulém článku; beru to všechno moc citově. Knížky, filmy, písničky i cesty do Prahy.

"Všechno se mění. A je to podfuk, na který bys měl být připravený."

No, koukám, že jsem do tématu změn a života zabředla o dost víc, než jsem čekala. Tedy, nečekala jsem vůbec, že se do toho takhle zapletu. Ale když už jsem u toho, mám tady ještě jednu hezkou písničku. Objevila jsem ji brzy na jaře před dvěma lety, má takovou příjemně nostalgickou atmosféru a připomíná mi duben. První listí, květy, včely, teplé dny a pěnkaváka, který mě navštěvoval, když jsem jezdila na koních v ohradě.


Na závěr tu mám dobrou radu do života:
Když se ve dvě ráno probudíte, ať vás ani nenapadne restartovat si telefon. Může se totiž snadno stát, že si v té rozespalosti nevzpomenete na pin, i když budete přesvědčení, že jej znáte, a pak budete o půl třetí ráno hrabat v šuplících a hledat kartičku s tím druhým kódem, který musíte zadat, když se vám tohle stane. Mně se to nakonec podařilo, ale vypadalo to už dost bledě.
A omlouvám se za ten lehce vulgární nadpis. Měli byste vědět, že jsem snad nikdy nikomu nahlas debile neřekla, tedy kromě bratra, i když na to mám jako starší sestra výsostné právo. Ale s nadpisy je to někdy těžké jako s knihami nebo písničkami. Prostě jsem to tak plácla s tím, že to přepíšu, ale nakonec se to vlastně k dnešnímu tématu docela hodí. Vesmír věděl víc než já.

neděle 4. února 2018

Nejde o to, co se děje

Myslela jsem, že tento týden obvyklý nedělní článek o mém životě nenapíšu. Že už jsem v týdnu jeden článek napsala a že stejně není o čem vyprávět. Jenže mně se psát hrozně chce. A když je takováhle správná nálada, téma k hovoru, nebo ke psaní, se najde vždycky. Přece se pořád něco děje.
Drazí čtyři čtenáři, teď už se mě asi nezbavíte.


Začátek ovšem nebude úplně nejveselejší. Může za to práce; špatné pocity už jsem z ní měla minulý týden, a to nejspíš způsobilo to, že byl špatný celý následující týden. Ne že by se děly vyloženě katastrofy, ale chodila jsem tam s odporem a nervózní, protože se mi tam tak strašně nechtělo.
Byla jsem ráda, že je moje nová pracovní pozice taková víc komunikační. Rozhodně mě to v tomhle směru něco naučilo, posílilo a dodalo trochu sebevědomí, což jsou pro další život jistě užitečné věci. Jenže bych byla stejně radši, kdybych je nemusela dělat. Nebo by to možná bylo lepší s jinými lidmi, to nevím. Ale v současné době bych si přála, abych v práci mohla sedět někde bokem, někdo by mi řekl, co mám udělat, to bych udělala, a s někým mluvit bych musela minimálně. Tohle všechno domlouvání a ptaní a vyřizování mě totiž dost stresuje a unavuje a v posledních týdnech už jsem to prostě nějak nezvládala.
Tento týden jsem se cítila dost špatně kvůli tomu, že jsem, kdo jsem. Připadala jsem si hloupě a nepoužitelně pro normální život, příliš staře na to, abych nosila červené triko s bílými puntíky, protože v tom určitě vypadám směšně, staře na to, aby mě bavily ty věci, které mě baví. Občas mě takové pochyby prostě přepadají. Jen teď to bylo nějak horší.
V pátek už se to začalo rozplývat. Byl takový pěkný den a měla jsem dobrou náladu, a když jsem v té dobré náladě přišla do práce, lidi předpokládali, že původem té dobré nálady je to, že jsem někde cosi prováděla s nějakým chlapcem. Poslední dobou jsem si všimla, že zřejmě panuje všeobecný názor, že za dobrou nebo špatnou náladu ani nic jiného nemůže, a je mi z toho docela smutno. Moje páteční dobrá nálada pramenila z toho, že bylo pěkně, že jsem napsala článek, se kterým jsem byla spokojená, že jsem si vyzvedla vyvolané fotky a že hezky vyšly, nic jiného.
Kdyby byla pravda to, co lidi předpokládali, tak veselá bych nebyla.

Trocha těch špatných pocitů se přenesla i do části soboty. Po odpolední směně bývám navíc taková celá přejetá. Ty směny jsou další věc, která mi začala vadit. Dřív jsem je měla ráda, protože mi ten týden odpolední poskytoval prostor a klid, který jsem postrádala, a někdy jsem ráda, že můžu vidět nějaké pěkné ráno zblízka venku a ne jenom přes okno, ale jinak už ty směny snáším nějak hůř.
Během soboty se mi povedlo všechny tyhle špatné věci oklepat a soustředit se na to, že je víkend, doba, kdy se můžu soustředit jenom na svůj svět a nemusím jej opouštět.
Většinu toho dne jsem strávila se Stranger Things. Nadšení pro tenhle seriál mě zřejmě nechce opustit a já mu ani nemám za zlé. Bratr to teď znovu sleduje, takže o tom hojně debatujeme, a včera večer jsem se i vetřela na návštěvu a shlédnutí jednoho dílu. Měla jsem chuť na velký kotel horkého černého kafe, tak jsem si jej uvařila k tomu dýchánku. Nejsem ale zvyklá pít takhle k večeru takové množství kafe. Celé mě to nakoplo takovým způsobem, že jsem ještě o půl dvanácté večer s vervou kreslila věci, co mě napadly, a předtím jsem hledala notýsek, ve kterém mám zapsané nějaké adresy.
Ten byl v boxu se starými i budoucími deníky; je to takové záludné místo, do kterého když se ponořím, strávím hrabáním se v sešitech víc času, než bych chtěla.

Včera jsem tam našla praotce svých současných deníků, sešit s drakem, který jsem si pořídila na začátku roku 2016. Jsou v něm nějaké počáteční kreslicí pokusy a překvapivé množství zaznamenaných myšlenek. Nepamatuju se, že bych tenkrát tolik psala, ale jsem ráda, že jsem to dělala, protože začátek roku 2016 měl takovou zvláštně hezkou atmosféru a často jsem na tu dobu teď vzpomínala.


Ten rok byl v některých věcech vlastně také docela přelomový. Kromě pokusů s vodovkami a někdy pastelkami jsem také začala podnikat toulavé výpravy do okolních lesů a nechápala jsem, proč jsem to dřív nedělala, jako tomu úplně nerozumím doteď. Ani moc nevím, co jsem se svými dny dělala předtím, když jsem nemalovala, nepsala, netoulala se, nechodila jsem s pastelkami v batůžku do lesa a četla jsem stejně málo jako čtu teď. Jenže v té době jsem byla víc svůj bývalý přítel než já sama. Z té představy se mi teď obrací žaludek. Rok 2016 byl přelomový právě tím, že jsem si začala uvědomovat, že tohle nejsem já.

V té bedně byl taky sešit, do kterého jsem kreslila a lepila a vytvářela tyhle pěkné věci v době, kdy jsem měla ten deník, do kterého se nekreslilo dobře a který se stal skladištěm těch nejvíc negativních záležitostí. V tom sešitu jsou ale hezčí věci, než jsem si pamatovala. Třeba ten pokus, kdy jsem si vystřihala nadpisy z časopisů a skládala jsem z nich nové věty. Možná by se daly považovat za básničky. Tedy kromě Čarodějnické knihy pro lamy. Mohla bych to zkusit zase, a tu druhou stranu trochu vylepšit.


V týdnu se ke mně do patra vrátil kocour Toník. Vrátil se ale nějak divnější, než odešel; na tom podezření, že kocour Pamelka je mimozemšťan, asi přece jenom něco bude, protože za pár dnů soužití Toníčka asi nějak ovlivnil. Měla jsem tady v rohu postavenou karimatku, která tady zůstala po mých neúspěšných pokusech o zimní cvičení. Chtěla jsem zkusit něco lehkého, abych se protáhla, než bude počasí na kolo. Dva večery to docela šlo, jenže pak jsem měla tu odpolední, a ráno jsem z relaxačních jógových cviků měla spíš dost nervy. Potřebovala bych to dělat večer, a to by šlo jenom ob týden, a to se mi přestane chtít. Na takové věci jsou ty směny taky hloupé. No, karimatka aspoň posloužila kocourovi jako nocležiště. Strávil v ní stočený dva dny, než jsem jí zase uklidila.
Pak se zase na chvíli odebral žít k Pamelkovi, a když se vrátil, uložil se pod stůl, do rohu k mým nohám, a tam spí doteď. Někdy by mě zajímalo, co se kočkám honí v hlavě.




Jestli ve mně zůstaly nějaké zbytky týdenních chmur, dnešní den je vyprášil někam hodně daleko. Přestože jsem usnula o pěkných pár hodin později, než je u mně obvyklé, vstala jsem, sotva začalo vycházet slunce. A tentokrát nebylo schované za mraky a mlhou. Tak jsem sledovala, jak se probouzí mrazivé ráno, a když se probralo, vyrazila jsem ven. Přestože bylo asi mínus šest stupňů, vzduch voněl nefalšovaným jarem, novou trávou, čistou zemí a mrazem, a k tomu vyzpěvovali ptáci. V tom prostě nebyl prostor pro nic špatného.

Dopoledne jsem pak malovala, jak už se to stalo zvykem. Dělala jsem jiné věci než vesmíry, jako už vlastně minulý týden, ale to se mi opravdu povedla jen jedna.
Dnes jsem kromě květin, které už byly na instagramu, malovala ještě obrázek z alba Alana Gogolla, na kterého jsem náhodou narazila, když jsem poslouchala nějaký kytarový playlist. Instrumentální kytarové skladby jsem si teď hodně oblíbila, a skladba Owl's friend je taková pozitivní a jarní, že jsem se jí nemohla naposlouchat.



Tento týden končím nesrovnatelně lépe, než jsem jej začínala, a když se na to dívám zpětně, až na to hrabání v palici nebyl tak špatný. Ale hrabalo mi dost, to zas jo. Kromě toho, a těch věcí, co už jsem zmínila, jsem taky viděla tři zvláštní osmdesátkové filmy. Ferris Bueller's Day Off, The Breakfast Club a Heathers. Bavily mě všechny, i když ty dva poslední jsem už znala. Heathers mám hodně ráda. Je to takové správně zvrácené a ujeté a hraje tam Winona Ryder. A na začátku hraje tadyta pěkná písnička:


No, a teď mi automatické přehrávání pustilo Bare necessities. Už vím co budu poslouchat příští dva týdny.

pátek 2. února 2018

Článek o deníku, díl třetí

Je to už skoro měsíc, co jsem popsala, pokreslila a polepila další ze svých deníků, a přestože jsem se těšila na to, až o něm dám dohromady další článek, ještě na to nějak nestihlo dojít. Měla bych si pořídit skener a nějaký program na úpravu fotek. Nebo aspoň ten program, protože můj způsob úpravy fotek je hrozný a není divu, že se mi do toho nikdy nechce. Zvlášť když je jich víc a je na nich potřeba zamazávat text. No, ale lepší pozdě, než nikdy.
V posledním týdnu jsem nějak neklidná a úzkostná. Snažím se najít příčinu a řešení, ale zatím jsem neobjevila ani jedno, i když už mám určité podezření. Možná se mi podaří na něco přijít během tohoto probírání se událostmi hezčí části minulého podzimu, a když ne, snad mě to aspoň trochu uklidní.
Na žlutý deník, který jsem si v září šikovně vyrobila s pomocí sešitu s červenými deskami, role balícího papíru za patnáct korun a množství izolepy, jsem se opravdu těšila. Začátky nových sešitů se pro mě staly záležitostí příjemně dobrodružnou a trochu strašidelnou, protože na začátku nevím, co z toho na konci bude, a od toho by se snadno dalo sklouznout ke strachům z toho, že to bude nějakým způsobem ošklivé. Jak jsem těmi zápisky a obrázky zpětně listovala, až mě překvapovalo, jak moc je z toho všeho cítit nálada těch tří měsíců, a to je jedna z věcí, které se mi na téhle zvláštní činnosti tolik líbí. Do žlutého podzimního sešitu jsem začala psát první večer, který jsem trávila zpátky v rodném domě, polámaná a unavená událostmi, o kterých jsem nejspíš mluvila až příliš. Asi mi takové ventilování nějak pomáhalo, stejně jako ta maniakální frekvence psaní do deníku, která probíhala zejména v září. Ale to už je všechno pryč, i když mě to občas pořád trochu straší a pronásleduje.
Žlutý deník znamenal nový start, a na ty nové starty bych se měla soustředit.
(Klasické upozornění: připravte si svačinu, nebo si čtení rozdělte na části. Tenhle příspěvek měří tak šest kilometrů.)


Nerada začínám psát hned na první stranu, proto si tam vždycky vytvořím nějaký pěkný úvod. Tady to byl jen takový drobný citát a z druhé strany nalepený ten obrázek, který jsem kreslila někdy v říjnu, jsem na něm já v sukni s kšandama a v záplavě fialových kvítků a mám jej jako profilový obrázek, takže už ho nejspíš všichni znají. Vlastně už bych to docela ráda změnila, ale nemám žádné pěkné fotky a kreslit se mi taky nic nechce, tak to tak asi bude muset ještě chvíli zůstat.


Podobných stránek s květy a citáty jsem dřív vytvářela spousty, zejména v tom katastrofickém deníku z přelomu léta a podzimu. Ta prostřední dvoustrana je poslední taková, co jsem zatím vytvořila. Nacházela jsem v tom jistou útěchu, v tom hledání na Pinterestu a následném přepisování. Teď už nějak nemám potřebu to dělat, a vůbec celkově utíkat od svého života k životům internetovým. Až mě děsí, kolik věcí, které jsem dřív dělala, měly nějaký špatný původ, a mně to vůbec nepřipadalo divné. Tyhle citáty jsem ještě měla nasbírané z těch dob, kdy jsem jejich sbíráním trávila dlouhé chvíle, a pořád se mi všechny opravdu líbí, což nebývá zvykem. Asi se trochu točím v kruhu, protože vystihují moje tehdejší pocity stejně dobře jako ty současné, i když ty současné mají jiný původ, ale nad tím, jestli jsem blázen nebo jen trochu výstřední nebo jestli je to vlastně docela normální, uvažuju dost často. Citáty a jiná pěkná slova už však sbírám jen občas, tak se možná někdy zbavím i takového divného přemýšlení.


Někdy si tisknu takovéhle výroky z Tumblru. Je to takové prapodivné shromaždiště všemožných různě divných lidí, z nichž většina je divná docela milým způsobem (a ráda bych věřila, že jsem taky milým způsobem divná), a někdy tam narazím na něco divnějšího, než je to ostatní, a jsem ráda, že nejsem sama, kdo má někdy podobné pocity. Jako třeba tohle.
Samolepky s kaktusy jsem sehnala někde na Aliexpresu, a teď mě mrzí, že jsem si nevzala rovnou dva balíčky, protože jich mám už jen pár a byly boží. Ale vlastně by měly jít nějak dohledat, tak to někdy prozkoumám. U některých kaktusů totiž žili pidilidi, někteří tam měli i domečky, a bylo to takové hezoučké.


Asi nejhezčí věcí na tomto deníku je to, že obsahuje záznamy hned z několika výletů a hezkých zážitků. První z nich byla nezapomenutelná halloweenská oslava, která byla díky apokalyptické vichřici o dost děsivější, než bylo v plánu, ale právě to na tom bylo asi nejlepší. Ta tiskátka jsem si koupila v Tigeru v Praze na nádraží, když jsem čekala na vlak cestou domů. Jednu abecedu už sice doma mám, ale tahle měla hezčí font a dva polštářky s inkoustem.
Nevím, jestli jsem jen já takový úchyl, nebo jestli to tak má víc lidí, ale je mi líto vyhazovat účtenky a jízdenky z takových výletů. Tak si je lepím takhle složené, aby nezabraly tolik místa, někdy k nim přidám i fotku, a pak to vypadá trochu jako Pobertův plánek.


První listopadový den na mě ve schránce čekala krásně žlutá obálka s dopisem a několika milými věcmi od Opti-Mystique. Vyplácala jsem to vlastně všechno hned ten večer a možná taky následující, do takových podivných koláží, které měly být hezčí, jenže v té době jsem se vznášela v takovém divném meziprostoru a nic mi pořádně nešlo tak, jako dřív, takže zůstaly takové. Pohalloweensky nepovedeně strašidelné.


V návalu listopadového Stranger Things nadšení jsem si chtěla obkreslit ten slavný nápis, jenže se mi do toho nějak nechtělo, a tak jsem využila svoje nová tiskátka. Blbě jsem si to vyměřila, takže mi to vyšlo takové šouplé, ale už s tím nešlo nic dělat, tak to tam šouplé zůstane už navěky. Taky jsem si k tomu musela vytisknout ten obrázek, co mi ještě pořád straší na Twitteru, i když už jsem jej chtěla taky vyměnit. No, údržba sociálních sítí nepatří zrovna k mým oblíbeným činnostem, a ten obrázek je tak jako tak pořád pěkný. Na protější stranu jsem si nalepila anděla, kterého jsem vystřihla z časopisu Kreativ. Ani nevím, proč nám ten časopis pořád chodí, když ho nikdo už pořádně nečte, ale aspoň je tam hromada věcí na vystřihání. V jednom čísle byly vzadu omalovánky, do kterých různí umělci ztvárnili svoje představy andělů. Popis tohohle týpka mi byl takový blízký. Už jsem úplně zapomněla na tu větu, kterou jsem si přečmárala na kousek modrého balicího papíru, a připadá mi zarážející, jak moc to vystihuje moje současné pocity.


V listopadu jsem se pustila do čtení knihy Eleanor a Park, kterou už jsem četla potřetí. Ponouklo mě k tomu nadšení mé kamarádky, která jí chvilku předtím četla poprvé, a i když jsem si pro její čtení asi nevybrala zrovna vhodné období, bavila skoro stejně, jako poprvé. Některé knihy tohle umějí. Bylo to zrovna v době, kdy jsem musela komunikovat s lidmi víc, než bych si přála, a i když jsem se opravdu snažila být milá (protože ti lidi přece nemůžou za to, že nerada komunikuju), moje slova většinou zněla značně naštvaně, až jsem se toho sama hrozila, když jsem se slyšela. Proto se mi tak líbil tenhle popis Eleanor. Myslím, že je to se mnou takové podobné; přestože se snažím chovat slušně a mile, myslím, že by mě za milého člověka označilo jen dost málo lidí. Trochu mi to dělalo starosti. Chtěla bych být ta milá osoba. No, když už ne to, aspoň mi přišly čínské samolepky s takovou kartičkou, která opravdu milá byla.


Jedenáctého listopadu jsem montovala nábytek, podnikla snad stovku cest nahoru a dolů po schodech, tahala jsem tašky, ukládala věci na nové místo a trošičku jsem plakala, ale za to mohla spíš máma, protože se mě ptala na špatné věci. Ulevilo se mi, že mám zase svoje místo, a zároveň jsem se cítila ztraceně a dezorientovaně, protože jsem najednou nevěděla, co si teď s tím vším počnu. Ale během týdne nebo dvou všechno zase zapadlo na svoje místo. Nahoře je další výstřižek z časopisu Kreativ. Budu si muset promluvit s mámou, aby to už nepředplácela, jestli to předplácí, protože se mi to zdá jako škoda peněz, i za ty pěkné obrázky k vystřižení. Dole je vidět, jak jsem na pár náhodných stránek prostě tak napatlala vodovky a pak jsem přes to psala. K tomuhle nápadu bych se mohla zase vrátit.



V dezorientovaném týdnu jsem se vydala na lov vánočních dárků, ale byla jsem dezorientovaná tak moc, že jsem ani nedovedla pořádně popsat, jak moc milé to bylo, a jak v tom měkkém slunečním světle vypadalo náměstí nějak jinak a hezčeji. Radši jsem si tam nalepila dalšího anděla, který mi byl sympatický, ale ne tak sympatický, jako ten předchozí. A nad tou větou na žlutém papírku jsem dlouze přemýšlela a nikomu jsem to nepověděla.


Několik těch citátů, které jsem náhodou potkala a které vyjadřovaly moje aktuální pocity, jsem se pokusila zaznamenat nápaditějším způsobem, než je dvoustránka s kytkami. Nejradši mám ten poslední, kvůli tomu obrázku. Ten se mi povedl, i když ten levý strom napravo moc ne. Zkoušela jsem ho namalovat tím štětcem do vějíře, jako je maloval Bob Ross, ale na vodovky to asi nefunguje. Jinak je to dobré. Ten otrhaný okraj tomu dodává takový hezký efekt.


První z mých vesmírných ilustrací už znáte. Skončila nalepená vedle veselého záznamu o první adventní neděli. A ta krásná sova vedle knih je další výstřižek z časopisu. Nalepila jsem jí někam na náhodnou prázdnou stranu, a když jsem se k ní dostala, zrovna jsem rozebírala takové ne zrovna veselé téma. Měla jsem totiž pocit, že je můj život o něco ochuzený, když jsem v dětství neměla žádné kamarády, a neměla jsem je vlastně až do dospělého věku. Nikdy mě netrápilo, že jsem neměla už na základce žádné zkušenosti s chlapci (za to jsem vlastně ráda), ale to, že jsem nikdy neměla lidi, kteří by měli rádi stejné věci jako já a neposmívali se mi za to, že mám kolo, které nemá přehazovačku, to je mi docela líto. Neměla bych tolik přemýšlet. Měla bych si užít film bez toho, aniž bych analyzovala vzpomínku na to, jak voněly letní prázdniny, když mi bylo dvanáct, kterou ve mě ten film vyvolal. Na fotce je taky vidět můj žlutý svetr, který jsem si s velkou slávou koupila na začátku září a pak jsem zjistila, že je sice hrozně příjemný, ale že mi svetry zrovna nesluší. Nosím ho tedy aspoň na doma. Těším se, až v něm příští září budu snídat na balkoně.



Christmas v Liberci byl nejhezčí a nejvánočnější vánoční slet našeho čarodějnického gangu v historii. Pořád na něj ráda vzpomínám, i když už se mi to zdá mnohem dávněji, než jen měsíc a půl. Může za to ten přelom roku. Taky to byla příležitost vytvořit si další variaci na Pobertův plánek. Tentokrát sestával kromě vlakové jízdenky taky z jízdenky na metro a účtenky za knihu To (u jejího čtení mi pak ta záležitost s absencí kamarádů v mém dětství vrtala hlavou dost často; je to jako s tím filmem, taky nemůžu prostě jenom číst a užít si to). Účtenek jsem měla z toho víkendu hodně (utratila jsem strašně peněz, až bych si fackovala), a tak jsem na ně pak využila jednu z těch roztomilých obálek, které jsem o týden později našla pod stromečkem. Je v ní taky kartička z jednoho z dárků, které jsem si tenkrát doslova dovlekla domů.


Nerada kreslím lidi. Důkazem této skutečnosti budiž to, že tahle slečna strávila asi dva měsíce zavřená ve skicáku, než jsem jí dokončila, a jelikož mi jí pak bylo líto, nalepila jsem jí na hezčí místo. Lidi už asi kreslit nebudu. Nebo jenom takové, kterým není vidět obličej, protože z kreslení obličejů mám úzkosti, nebo animované postavičky z Gravity Falls, protože ty mi jediné fakt jdou. Nevím, co to je za slečnu. Nejspíš jsem jí někomu ukradla, protože jsem jí kreslila podle předlohy. Mohla by to být třeba hrdinka z young adult knihy, která bude jiná než všechny ostatní young adult hrdinky. No, nevím. Každopádně ale vím, že mám hrozně ráda tu washi pásku, která vypadá jako náramek, a i tu s peříčky, i když ta špatně lepí.


Nevím, čím to je, ale ke konci deníku mám vždycky spoustu textu a méně dekorací. Stalo se mi to teď asi potřetí. Prostě se to nějak sejde, že mám plno myšlenek k rozebrání (takové rozebrání na papíře mi hodně se v těch myšlenkách vyznat, dát jim řád a smysl a odložit je), a tak píšu a sem tam mezi to nalepím samolepku. Klofan a Hedvika jsou z druhého dílu Filmových kouzel, který jsem dostala na Vánoce a k mému zklamání je ta kniha o dost chudší, než byl první díl. Aspoň jsou tam ty samolepky kouzelných zvířat, ty jsou boží. Koláž s raketkou už taky asi znáte. Do nekonečna a ještě dál mi tady někdo popřál v novoročním komentáři, a mně se takové přání moc líbilo, tak jsem se rozhodla to takto zvěčnit. Jenom se pořád pozastavuju nad faktem, že ta raketka je ve skutečnosti kabelka a vystřihla jsem si jí z časopisu pro ženy, kde se psalo o ultra trendy věcech, co jsou teď in. Módní trendy mi nikdy moc nedávaly smysl.


Tímto jsme se dostali k poslední dvoustraně. Obsahuje roztomilou kočičí washi pásku, co jsem také našla pod stromečkem, trochu mrazivě pravdivý citát a zimní krajinku s polární září, která mi teď připadá hezčí, než když jsem ji namalovala. Vždycky maluju takovou nějakou blbost, než se pustím do něčeho většího, a tady jsem zkoušela barvu polární záře na ten obrázek s galaktickou kosatkou. Tuhle jsem si na ty své kosatky vzpomněla, když jsem si zase lámala hlavu se svým věkem (to taky dělám příliš často). Napadlo mě, že kdybych byla vesmírná kosatka, v pětadvaceti letech bych ještě neměla barvy podle svojí domovské mlhoviny, takže to ještě vůbec není tak zlé.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem. Snad jste se příliš nenudili. I když, kdybyste se nudili, asi byste to až sem nečetli. A snad ten trochu bližší náhled do mého magorství nějak nezviklal vaše dojmy o mé osobě. To bych nerada. Je zvláštní, jak mám navzdory své uzavřenosti sklony spoustu věcí vykecat, snad v naději, že to lidi pochopí, protože to pochopení je pro mě příliš důležité.
Myslím, že brzy můžete očekávat další podobný článek. Sešit z Vánoc, do kterého teď píšu, je takový tenký a hodně obrázkový. Takže to možná bude podobně dlouhý článek, i když je ten sešit polovční než tento.

neděle 28. ledna 2018

Vesmírně záhadný leden

Během uplynulého týdne se stihla vystřídat snad všechna roční období. Snad kromě léta, k tomu to ještě nedošlo, ale vzhledem k tomu, co se děje, bych se vůbec nedivila, kdybychom se třeba v únoru dočkali i toho. Tohle šíleně proměnlivé počasí jsem sice nebrala nijak negativně, ale nevyhnula jsem se jisté zmatenosti. Minulou neděli úžasně nasněžilo, bylo toho tady snad třicet čísel a chumelilo většinu dne, jehož většinu jsem taky strávila venku. Musela jsem si to přece pořádně užít. Ještě v úterý byla sněhu hromada a pěkné zimní počasí, ovšem do čtvrtka jsme zřejmě odcestovali časem a byl najednou březen, s časně jarní vůní, světlem a zpívajícími ptáčky. Vykvetly mi moje hyacinty a bojovala jsem s nutkáním vyhrabat květináče a bedýnky a zasít a zasadit semínka kytek a bylinek a cibulky sasanek věncových, co jsem si nakoupila už minulý týden. Když venku hřálo sluníčko a křičeli vrabčáci a sýkorky, těžko se věřilo tomu, že je na to ještě moc brzy.
Na víkend se vrátil listopad, včera s těžkou studenou mlhou, skrz kterou nebylo vidět, a dneska s vichřicí, která se chvilku tvářila jako ta apokalyptická halloweenská, ale naštěstí jí to nevydrželo moc dlouho.
No řekněte, kdo se v tom má vyznat?


Začátkem týdne začínaly moje dny řádkou drobných domácích katastrof. Tuhle vykydnutý jogurt, tamhle kočičí nehoda, k tomu rozbitá půllitrová lahev s koňskou genciánou v předsíni (teď u nás letí fialová), auto, které se nemohlo vyhrabat z nahrnutého sněhu, nutnost vracet se domů z vedlejší vesnice, protože jsem zapomněla zamknout a čtení o takové ošklivé smrti v příběhu, který se za poslední dva měsíce stal jedním z mých nejmilejších. V pondělí se staly ty nejhorší věci, a chvilku jsem nešťastně přemýšlela nad tím, jestli mám vůbec jít do práce, aby to v podobném duchu nepokračovalo i tam. Ale vydala jsem se statečně vpřed a jelikož odvážnému štěstí přeje, bylo to pak už v pohodě. Naproti tomu ve středu jsem měla klidné ráno a malá katastrofa se stala až v práci, kdy nedorazila jedna kolegyně, za kterou jsem pak musela dělat i její práci a na chvíli jsem z toho zpanikařila, protože té práce bylo nějak moc.
Ohledně práce jsem tento týden měla takové zvláštní pocity. Nijak mě to tam neštve, nevadí mi to, většinou mě to i docela baví, ale napadlo mě, že to sice není vůbec špatná práce, ale nechci jí dělat. Možná bych se na tenhle aspekt svého života měla trochu víc zaměřit. Možná je moje současné místo jenom přestupní stanice.


Vesmír mi tento týden vůbec říkal divné věci. Třeba hned v pondělí jsem zjistila něco, co mě rozhodilo víc, než bych čekala. Nevím, jestli tohle byla jenom hloupá shoda náhod, nebo jestli jsem to měla vidět z nějakého důvodu. No, pokud se mi tím Vesmír snažil něco sdělit, potřebovala bych to říct trochu jasněji. Nejsem sice nějak hloupá, ale obecně pomalejší jsem a věci mi dochází pozdě, tak teď nevím, co si s touhle informací počít.
A zdály se mi divné sny. Rakeťáci v Supernatural byli aspoň vtipní. Když se mi do snů promítla výše zmíněná kniha a já jsem sledovala, jak moje dvanáctileté já i s tím hrozným šišatým sestřihem fičí na kole spolu s dětmi z knihy a loví kanálového klauna v naší vesnici, bylo to dost divné a zároveň docela milé. Vysloveně hnusná věc se mi zdála dneska nad ránem. Vzbudila mě vichřice a když jsem pak zase usnula, zdálo se mi, že ten vítr rozrazil okno, které bylo špatně zavřené, a tím průvanem se otevřely všechny dveře. Nebyl v tom žádný duch, prostě jen ten vítr, ale to hnusné na tom bylo to, že jsem v tom snu ležela v posteli a pozorovala samu sebe, jak chodím po pokoji a zavírám ty dveře a okno. Viděla jsem se asi tak jenom od pasu dolů a asi způsobem, jakým mě vidí ostatní lidi, a když jsem se pak vzbudila, radši jsem rovnou vstala. Trochu mi to v hlavě straší pořád, a taky poněkud pochybuju o realitě.

Včera dopoledne jsem dočetla To. Přestože je to kniha o jedenácti stech stranách, trvalo mi její přečtení jen asi měsíc a půl, což je doba, za kterou jsem minulý rok nepřečetla ani knížku poloviční velikosti. Ke konci už jsem se čtením docela bojovala, protože mě od začátku příliš nebavily ty dospělé části, ke konci už mě skoro rozčilovaly a taky jsem měla pocit, že by tam několik věcí už ani nemuselo být, ale když autor ten příběh viděl takhle a musel to tak vyprávět, respektovala jsem to, a nějak jsem to dolouskala. Poslední dvě nebo tři kapitoly už jsem ale zase hltala stejně jako začátek a nakonec došlo i na kapesníčky. Určitě znáte takový ten prázdný, stýskací pocit, který vás přepadne potom, co dočtete skvělou knížku nebo dokoukáte nějaký boží seriál nebo film. Tak přesně v tom stavu jsem se ocitla. Včera večer jsem se podívala na film, jak jsem si slíbila, že udělám, až to dočtu, a ten to na chvilku zlepšil, jenže když skončil, bylo to ještě horší. Myslím ale, že ten film mám asi radši. Nebo nevím. Možná je to jenom tím, že jsem jej viděla dřív, než jsem se pustila do knížky, a mám tak zkreslený úsudek. Pár věcí z knihy bych tam ale přece jenom ráda viděla. V nějakém videu z natáčení říkalo jedno z dětí, že by tam toho klidně nacpali víc a že by to rádi natočili, ale že by pak ten film měl čtyři hodiny a lidi by to asi nebavilo. No, hoši, to jste se ale možná klidně mohli vykašlat na filmy a udělat z toho radši seriál. To by totiž vůbec nemuselo být špatný. Ale možná by to pak nějak přepálili a stálo by to za houby. Tak nic. Tak to radši necháme, jak to je.


Připomnělo se mi, proč tolik netíhnu ke kočkám.
Popravdě řečeno jsem nikdy nechápala ty věčné boje s tím, že někdo je cat person a někdo dog person, protože kromě toho, že to jsou nejrozšířenější domácí mazlíci, nemají nic společného a porovnávat je příliš nejde. Každé z těch zvířat má svoje přednosti a na lidech pak je, aby si vybrali, co jim vyhovuje. Osobně mám raději psy, protože jsou upřímní a svoje lidi bezpodmínečně milují, kladný vztah mám však i ke kočkám. Když se tedy nechovají tak kočkovsky divně, jako v posledním týdnu Toníček, kocour, kterého už jsem označovala jako svého. Bydlel u mě v patře, dávala jsem mu tady najíst, spal v posteli a každý den na mě čekal nad schodištěm a nadšeně mě vítal. Tak to bylo až do chvíle, kdy jsem jednou v noci zaspala jeho mňoukání za dveřmi a on šel pak spát dolů k bratrovi. Patrně zjistil, že je to tam nějak lepší, protože je tam od té doby pořád. Zkusila jsem ho vzít zpátky nahoru, ale jenom tady chvíli koukal, jako kdyby tu nikdy nebyl, a zase utekl dolů. Kočky jsou už prostě takové. Nejspíš zase za pár týdnů nebo dnů přitáhne zpátky za mnou, nebo si najde nějaké úplně jiné místo na spaní. Ale nebudu lhát; cítila jsem se poněkud zrazeně a taky dost opuštěně, když jsem zjistila, kde je tomu kocourovi konec.
Snad mi vesmír brzy napoví, co se bude dál dít v mých zvířecích záležitostech.

sobota 20. ledna 2018

Fantastické objevy a kam je vecpat

Seděla jsem u svého stolu a zamyšleně jsem koukala z okna. Na sníh, na sýkorky, možná na obojí. Napadlo mě, že patro našeho domu vždycky bylo takové cizí území, strašidelné a nepřátelské, nikdo se tady moc nezdržoval, ani na tom balkoně ne. Nikdy by mě nenapadlo, že z toho jednou vznikne prostor, kde se mi bude tolik líbit a kde bude moje doma, kam se můžu těšit.
Když si před pár lety sestřenice dovezla svoje auto, přála jsem si, abych měla taky takové, a teď mám přesně to stejné.
Vesmír pracuje záhadnými způsoby. Třeba vznikne něco skvělého i z toho, že jsem si jeden den šla vyzvednout balík, který ještě nedorazil, a tak jsem si aspoň koupila pěkný diář s puntíky a zjistila jsem, že si tam můžu poznamenávat mnohem víc věcí než jen pracovní dobu a návštěvy zubaře. Nebo z toho, jak jsem si tuhle utahovala šroubek na brýlích, jenže ty se mi rozlomily (pak jsem chodila po městě s brýlemi olepenými papírovou lepenkou, protože to jinak opravit nešlo) a budu si muset pořídit nové. Nebo to bude prostě jenom to, co to zatím je. Připadá mi to takové příjemně napínavé.


Nejlepším dnem tohoto týdne bylo jednoznačně pondělí.
Po dlouhé době bylo klidné, slunečné počasí, trochu mrazivo a světlo, a celé to působilo tak březnově, že jsem měla místy pocit, jestli jsem se právě neprobudila ze zimního spánku. Dneska si říkám, jestli by to přece jenom nebylo lepší, protože je takový divný den, ale to asi nezáleží na tom, co je zrovna za roční dobu. Pondělí tedy působilo jarně, přineslo s sebou kopec dobré nálady a objevení věcí, ze kterých jsem byla velice nadšená. Tou první byly cestovní vlogy z Finska, kde je Moomin World, a i když bych takhle daleko nejspíš nechtěla cestovat ani s pomocí teleportu, v tom parku bych se ráda procházela klidně i pár dnů.
A pak jsem si našla nějakou hudbu.

Když jsem v listopadu viděla druhou řadu Stranger Things, potom obě dvě a hned na to nové To, dost jsem si na tom pak ujížděla. Totiž když mě takhle něco baví, hrozně tím žiju; někdy až moc. Taky mě to pak ohromně zajímá a potřebuju o tom všechno vědět. Koukám na různá analyzující videa, rozhovory, videa z natáčení a podobné věci, abych trochu poznala, jak takové věci vlastně vznikají a jací jsou ti lidi, co je vytváří a tak. Tak jsem objevila třeba tohle milé video nebo Bad Lip Reading, což je vtipné jenom tak průměrně, ale místy mě to docela sundavalo. Teď už na tom všem tolik neujíždím - naštěstí - ale YouTube mi pořád doporučuje videa výše popsaného typu, a jelikož jsem zvědavá, většinou na to kliknu, takže se mi to pak doporučuje dál a dál a dál, až už mě to skoro rozčiluje. A právě na začátku týdne  ilumináti YouTube rozhodlo, že by se mi mohl líbit tenhle videoklip:


Že se některé Stranger děti objevily ve videoklipech jsem věděla, viděla jsem asi dva a toho kudrnatýho týpka s divným jménem jsme vlastně s bratrem tuhle zahlédli na Óčku. Jenže to byl takový druh hudby, který se mi zrovna nelíbí. Tohle je mi o něco bližší, i když to není taky úplně ono. Jenže ta písnička asi úplně nemá být nějaká radostná, a u toho klipu jsem zamáčkla slzu. Nebo dvě. Možná byly asi i tři.
Tak jsem si potom šmírovala dál a objevila jsem další písničku, v jejímž videoklipu hraje tenhle hoch, a z té jsem nepopsatelně nadšená. Je to přesně ten druh hudby, který jsem hledala, aniž bych vlastně věděla, že hledám zrovna tohle. Poslechla jsem si pak od té kapely všechno, je asi nějaká nová, protože toho moc není, ale připadá mi to boží. Mám z toho chuť toulat se a přemýšlet a psát knihy. Svištět na kole. Ona ta hudba, i tenhle klip, má pro mě takovou březnovou atmosféru. Myslím, že mi to připomíná jednu písníčku, kterou jsem měla nejradši v březnu před maturitou. Tenkrát bylo moc pěkné počasí, takové toulavé. Sluníčko už docela hřálo, ale ne zas moc, ráno byl občas mrazík, nová tráva ještě nerostla, ale vzduch už úplně voněl jarem. Vlastně už dlouho takový ten časně jarní březnový vzduch pořádně nebyl, když nad tím tak přemýšlím. Snad letos bude. A snad se mi tato hudba do té doby nějakým způsobem nezprotiví.
S hudbou to pořád není jednoduchý.


Professor emu přesně vystihl moje bezprostřední pocity. :D

Víte, co bych si přála? Aby se písničky neoposlouchávaly a filmy a seriály neokoukávaly, aby mě to bavilo a líbilo se mi to stejným způsobem, jako když jsem danou věc potkala poprvé. To by byla super věc. Hned po tom teleportu.

Kopec dobré nálady a nadšení z pondělí vydržel asi do středy. To bylo dobré, protože ve středu mě čekalo úřadování kvůli autu, a byla jsem z toho trochu poplašená, protože ačkoli řídím už pár let, žádné auto jsem ještě nevlastnila a nevěděla jsem, co má člověk dělat, když si koupí auto, ale nebylo to vůbec nic hrozného. Asi jsem dosáhla dalšího mezníku dospělosti, nebo co.
Středeční odpoledne přineslo apokalyptické počasí. Fičel vítr, chvilku sněžilo, chvilku pršelo, chvilku svítilo slunce, chvilku byla úplná tma uprostřed dne, a tak pořád dokola, pomalu každou minutu. Byla z toho nervózní zvířata, máma, asi i většina lidí v práci, a ta všeobecná nervozita se na mě přenesla, i když jsem si jinak s počasím hlavu příliš nelámala.
K tomu jsem dostala chytrý nápad a stáhla jsem si na poslouchání Dívku ve vlaku. Tu audioknihu jsem poslouchala takhle v zimě před dvěma lety, a to bylo takové zvláštně příjemné období, takže jsem si to chtěla trochu připomenout. A ten příběh je sice hrozné psycho, ale vážně skvělé psycho. Jenže jsem zapomněla, že je teď všechno jiné než tenkrát, a poslouchání o zpackaných vztazích a zkažených životech mi jenom nacpalo do hlavy špatné vzpomínky a myšlenky na věci, o kterých bych už přemýšlet neměla. Snažila jsem se to nedělat, ale nejde to zrovna snadno.

Tak se často koukám na balkon a přerovnávám balíčky semínek, která jsem si nakoupila v úterý, a přemýšlím, jak si ten balkon zařídím a jestli to vyjde tak, jak si představuju. Taky pozoruju trojici hyacintů, které jsem si pořídila na projasnění nejhlubší zimy a které brzy vykvetou. Koukám na pejsky k adopci. Představuju si březen. Poslouchám hudbu a doufám, že z ní budu i v březnu pořád stejně nadšená. Jsem ráda, že chumelí, protože to tak v lednu má být, i když lednový sníh je šedivější, studenější a nějak zlejší než ten, co byl kolem Vánoc. A i když mě špatné myšlenky občas skoro zahltí, nenechám je, aby se zavrtaly moc hluboko a otrávily mi celý víkend.


neděle 14. ledna 2018

Polární noc

Z nového roku uběhly už dva týdny, a já jsem ještě nenapsala nic o tom, jak se mi tady zatím žije, v tom temném lednu, který zatím byl temný doslova a do písmene. Tedy, pokud jde o počasí; jinak je klidný a vlastně pohodový, na míle vzdálený tomu, jaké byly ledny v několika předchozích letech. Trápilo mě jen to počasí. Vždycky mě hodně ovlivňovalo a nějak nemůžu přijít na to, jak se toho zbavit, takže jsem hlavně v posledním týdnu postrádala značnou část svého obvyklého životního elánu a energie. Ale protože nic netrvá věčně, vstala jsem dneska do krásně mrazivého, světlého dne, a všechno je zase tak, jak má být.


O energii jsem přicházela taky skrze lidi v mém okolí. Místo toho, aby byli po Vánocích odpočatí a v pohodě, jsou nějak divnější, nepochopitelnější a snad i zlejší, než byli předtím, a i když už z lidí a komunikace nemám takové úzkosti, jako dřív, unavuje mě to pořád, a v kombinaci s tím mozkomořím počasím to bylo skoro vražedné. Skoro. Jenže já se nevzdávám bez boje.
Určitou sílu mi dodávaly ty pěkné komentáře, které jsem našla u předchozího článku. Připadaly mi něčím milejší než jiné, často jsem se k nim vracela a hodně jsem myslela na ně a na to, jak je fajn mít takové milé lidi a psát pro ně, i když jich je jenom pár. Podobně jsem žila také z dopisů, které jsem dostala, každý týden jeden, a dva jsem taky poslala. Minulý sobotní večer jsem celý strávila psaním jednoho z nich, a trochu jsem se pozastavila nad tím, že by to většině lidí připadalo jako dost ujetá zábava, a mně se to přitom tolik líbilo. Psaní dopisů je taková příjemná alternativa povídání u kafe, podobně jako psaní na blog a čtení ostatních blogů. Mám z toho aspoň takový pocit. Taky už jsem vyrostla z doby, kdy mi nevadilo sedět několik hodin u počítače a psát si s někým po ICQ, cvakání do telefonu jsem si taky zrovna neoblíbila, a tak jsem moc ráda, že existuje pár lidí, kterým nevadí psát si po papírech a čekat na dopis třeba pár týdnů.

Dostala jsem taky vesmírné samolepky a kus psího plánovače... a vyhrabala jsem omalovánky s Mumínky, které mám už od loňska. Snad v nich vybarvím zase aspoň kousek.

Máma se mně jednou starostlivě zeptala, jestli se tady nenudím.
Bylo to minulou neděli, kdy byla tma a lezavá mlha tak hustá, že úplně pršela. Ten den se mi vůbec nechtělo ven, a rozhodla jsem se, že pro jednou neuškodí, když to prostě neudělám a budu se povalovat přesně tak, jak se mi chtělo, když jsem se podívala z okna. Ale omyl, mami. Na nudu teď nemám vůbec čas.


Tak jsem dnes vyfotila svoje nedělní dopoledne. Ta doba teď patří vodovkám, protože jindy na to není dostatek prostoru, a taky je na to lepší denní světlo. Přes týden si připravím nápady, v neděli si uvařím kafe a pustím si někoho na YouTube a maluju. Carrie Hope Fletcher teď natáčí video každý den, a já si je nechávám do zásoby a koukám na ně pak takhle najednou. Taky jsem si objednala kafe z Oxalisu, protože jsem měla strašnou chuť na příchuť malina-kakao. Našla jsem takové kafe pod stromečkem tenkrát před dvěma lety spolu s vodovkami, nějak se mi to v hlavě spojilo a malinové kafe je od té doby takové inspirující pití. Taky jsem si koupila tu sošku Buddhy s kalíškem na svíčku. On to tedy asi není Buddha; já mu říkám Relaxační Týpek. Měli ho chudáka v Kiku a koupila jsem si ho hlavně proto, že se mi nejspíš bude moc hodit na balkonovou zahrádku, a musí se mu nechat, že je opravdu takový uklidňující. A kytku jsem zachránila z rohu květinářtství před pár týdny. Asi je tady šťastná, protože za tu dobu už o pěkný kousek vyhnala.

Zrovna v tu neděli, kdy měla máma starost, jestli se nenudím, jsem se pustila do realizace svého nápadu s vesmírnými kosatkami, které způsobují polární záři, a zatímco jsem malovala jednu z nich, vymyslela jsem, jak to s nimi celé je.
Vědecké vysvětlení polární záře zní tak, že se při solárních bouřích uvolňují částice, které jsou přitahované zemskými póly, a ty při střetu s naší atmosférou vytváří ta fascinující světla, kterými jsem se zabývala celý minulý týden. Svoje kosatky jsem k tomu vlastně jenom přidala: žijí ve hvězdných mlhovinách a živí se právě těmi slunečními částicemi, a tak při solárních bouřích táhnou kolem Země, víří galaktický prach a to všechno, a z toho pak vznikají ta světla. Mladé vesmírné kosatky jsou černé jako ty pozemské, ale postupem věku se vybarví podle mlhoviny, ve které žijí.
Takovými věcmi se tady zabývám. Napadají mě kouzelné věci, které mi dřív vymýšlet nešlo, nebo si o kouzelných věcech čtu, nebo na ně koukám, nebo chodím do kouzelných lesů, a vzhledem k tomu, že mám pořád na paměti svoje životní heslo "Those who don't believe in magic will never find it", zdá se mi kouzelné skoro všechno.
Nedávno jsem zjistila, že tuhle pěknou větu řekl Roald Dahl. Měla jsem si v prosinci koupit taky tu Matildu. No, teď si jí můžu přát třeba od Santy na příští Vánoce.

Ta mladá kosatka nahoře je můj první příspěvek do letošních 52 doodles, a dole jsou dokončené staré kosatky ve své domovské mlhovině.

Dopsala jsem ten pěkný žlutý deník, co jsem si vyrobila snad někdy v září a psala jsem do něj už od poloviny října. Zatím nevím, jestli se mi o něm chce psát článek, ale zkusím jej prolistovat a uvidím. Taky mě napadlo, že bych mohla něco napsat o lidech, které sleduju na YouTube, protože to mě teď baví víc než sledovat seriály, ale to budu muset ještě promyslet. Sýkorky konečně objevily lojovou kouli, kterou jsem pověsila na balkonové zábradlí už někdy v listopadu, a teď sviští ze starého jalovce na balkon a zpátky a jsou pěkné a veselé. Šla jsem k volbám a při té příležitosti se mi povedlo domluvit si auto ke koupení, a z toho mám mnohem větší radost, protože auto opravdu potřebuju a pan prezident mi ho asi nedá, ať už tam bude jakýkoli. Občas mě přepadá taková zvláštní melancholie, která vlastně ani není smutná, a někdy je mi některých věcí hodně líto, děje se toho víc, než mi připadá, a když to vezmu kolem a kolem, mám se v roce 2018 zatím opravdu fajn.
Třeba to opravdu bude takový ten hodný rok, na který všichni čekali.

A našla jsem si hudbu! Je taková prazvláštní a úplně jiná, než co jsem kdy poslouchala, ale baví mě a hodí se mi do momentální nálady.